Najdise.cz ... najdi a poznej lidi, kteří se narodili ve stejný den jako ty ...
Pohádka pro dospělé, ale i pro ty nejmenší ;-) - Diskuze a zkušenosti
- Astrologie
online Osobní horoskop (radix) Partnerský horoskop Tranzitní horoskop Psychologická astrologie Online výpočty
solár, direkce, revoluce, kompozit a další ...
Lunární kalendář
- Horoskopy 2024
kalendáře a jiné Znamení zvěrokruhu Partnerský horoskop Ascendent a Descendent Horoskopy na rok 2024
Čínský, Keltský, Výklad karet, Léčivé kameny, a další ... Kalendáře na rok 2024
Čínský horoskop 2024
- Slavné osobnosti
astro databáze - Narozeniny
jména, svátky - Numerologie
online - Poznej
znamení - Galerie
uživatelů - Diskuzní
fórum
Pohádka pro dospělé, ale i pro ty nejmenší ;-)
27.05.2009 - 20:41
LemmOny
Pohádka pro dospělé, ale i pro ty nejmenší ;-)
Myšlenka, názor, sdělený pocit, zhmotnělá představa, či smysl přívlastkem rozumovým udaný k citu..kdo ví, někdo možná ano nebo se jen domnívám, že je tomu doopravdy tak Snad je to jen věčná otázka toho, co doopravdy hledáme. Možná, že nehledáme nic a snažíme se jen neustále něco schovávat. Síla sebeklamu je silnější, než vlastní síla žití, i když je to v tom nejhlubším uvažování ta samá podstata, která je chápána jako to vše a nic v jedné osobě zvané člověk a přitom je to jen teorie, která jí je právě touto silou v nekonečné myšlence bytí a existence onou vyrovnanou podstatou toho všeho. Asi si říkáte, že to je dost zmatené a že to je nepochopitelné žvanění, ale to, že to nechápeme není proto, že bychom nechtěli, ale proto, že už to dávno víme, tedy cítíme a jen se tomu stále bráníme.Proč se vlastně zabýváme něčím, co se již stalo, co se právě dějě a někteří z nás tvrdí, že se to dokonce bude dít. Proč píšeme básně, povídky a vůbec ztvárňujeme myšlenkami náš jediný nepopsatelný nepřenosný cit do jakékoliv mimosdělné formy, či vnímání vně našeho já. Proč čteme příběhy, které se netýkají přímo nás a přitom jsou součástí toho všeho, jako my samotní. Proč máme neustálý pocit, že musíme něco sdělit nebo něco vědět. Proč všemu přiřazujeme nějaký smysl? Nač se snažíme chápat a vnímat již dávno pochopené a námi tolikrát procítěné a známé. Když řeknu, že vše co se stalo, se stále děje, aniž by bylo něco historií nebo současným dějem, tak je to jen představa, ale kde se ta představa bere? Cítím jí, žiju jí, je to jen určité vnímání v rádoby nevědomosti? Jak praví jeden text z mé oblíbené převzaté myšlenky: Proč věcem naslouchat a vkládat jim smysl? Nač se snažit pochopit svůj cit? Proč byly citem vnímané věci napsány, je v tom snad zatajený nějaký smysl? Stalo se tak jen z bůhdarma, jestli ano, tak proč jim však naslouchat? Možná proto, že aniž bychom si to uvědomili, tak i věci nejstarší, leží v síti přítomného času.Povím vám jeden příběhKdysi dávno, tak dávno, že si to člověk neumí ani představit, jelikož to bylo téměř před nekonečno lety a zároveň právě teď, i když co je to teď. Teď nekonečně neexistuje, ostatně stejně jako kdysi nekonečně dávno. Žily byly dvě malé chceteli bytosti plus a mínus. Tito dva malí tvorečkové, odpusťte mi tu troufalost přiřazovat jim lidskou podobu, se narodili a nenarodili nikomu a všemu. Jejich maminka se jmenovala věčnost a tatíněk se jmenoval čas. Tahle rodinka byla navenek absolutně normální, jako každá normální rodinka, tedy pokud se budeme domnívat, že normální může být pochopitelný pojem. Žili si, tedy existovali si blaze, až do jisté určité doby(konečně něco konkrétního, že) Byla to doba zlá, ale i dobrá. V každém případě pro nás lidi velice nutná a nevyhnutelná. Byla to doba, kdy se objevili v jedné galaxii na teoretickém středním okraji prostoru, ve vnějším kruhu jisté sluneční soustavy a to na planetě Zemi, první lidé. Tito lidé měli neustálou tendenci býti vnímaví a snažili se neustále jen něco pochopit místo toho, aby pokračovali v tom přenádherném časovém věčném kontinuu, jehož bylo součástí i ono malé plus a mínus. Tito lidé zahleděni natolik do sebe, přestali vnímat už v onom počátku samotného zrození okolní svět takový, jaký doopravdy byl a neustále v síle sebeklamu si ho přivlastňovali ve vlastních myšlenkách tím, že dávali věcem smysl, podobu, představu, defacto zhmotňovali svůj tak ohromný a nepochopitelný cit, jenž jim byl dán. Malé plus a mínus byli spolu ti nejlepší dokonalí sourozenci, jelikož nebyli ani bratr a ani sestra, dokonce nebyli jeden hodnotnější a jeden méněcennější, prostě jen byli. Je snad důležitého něco navíc. Ovšem nástupem člověka v této existenci nastal bod zlomu, tak zvaný "breakpoint". Člověk totiž, aniž by si to připustil, tak uznal, tedy spíše určil hodnoty, ve kterých i v neposlední řadě udal hodnoty onomu plusu a mínusu. Dokonce pojmenoval prapůvod všeho bytí jako "Velký Třesk" kde sehrálo ono kladné a záporné svou největší roli. Tím definitvně určil rozdílnost a hodnotu úplně nevinným tvorečkům, jež si existovali v přenádherné dokonalosti, jako jedno jedine vše a nic. Najednou z veškeré dokonalé harmonie, vznikl příšerný rozumový madlajs, který byl ohodnocen díky sobeckému myšlenkovému postupu lidí. Když byli plus a mínus konečně dospělými, tedy alespoň dle lidské představy tomu tak bylo, tak jednoho krásného dne, kdy dospělo lidstvo v přírodních vědách, především v matematice, nastalo ono hrobové ticho mezi těmito dvěma sourozenci. Nějaký čas dokonce žili, existovali odděleně, aniž by spolu prohodili jedno jediné slovo. Maminka věčnost s tatínkem časem si toho však nemohli nevšimnout, a tak si zavolali své dvě milované děti k sobě domů, do své dokonalosti. Maminka smutná z toho, co se mezi těmi dvěmi děje, se téměř v slzách ptá obou najednou. "Co se stalo tak závažného, že se vy dva jeden s druhým nemůžete ani vidět a jen se navzájem přitahujete a odpuzujete. Kam zmizela vaše nekonečná radost, kam se poděl ten nekonečný smích, jenž prozářil mojí věčnost tím nejhězčím světlem, jaké kdy existovalo." Oba dva tam tak stáli a ani jeden z nich se neodhodlal k jakékoliv odpovědi. V tom promluvil tatínek. "Dobře když nechcete povědět to, co za tím vězí, zjistím si to časem já sám, ale není od vás hezké, abyste takhle trápili maminku, která je věčná jen díky vám a hlavně k vůli vám. V tom se oba dva rozplakali a přiznali pravý důvod, proč spolu nemluví a proče se mezi sebou tolik pohádali. Malé plus říká: "V jedné galaxii, v jisté sluneční soustavě, se narodil, tedy objevil člověk, který ve svém poznání dospěl k názoru, že já jsem hmotně a materiálně hodnotnější jak mínus, ale jen tehdy, když budu již navěky stát v opačné ose kartézké soustavy". V tom se přidá malé mínus: "O mě zas tvrdí, že jsem hodnotnější jen tehdy, když vytvořím pár při násobení s mým druhým já, nikoliv s mým bráškou. Moc tomu nerozumím, jelikož nevím, co je to rozum a smysl věci, ale oni to prý vědí a jsou si tím jistí, a tak nám přidali jak hodnotu početní, tak dokonce i vizuální." Již značně smutná a zklamaná maminka se ptá: "Jakou vizuální hodnotu proboha?" V tom odpovídá malé plus: "Tvrdí o nás, že jsme něčím jakoby symboly, které se se značí takto" a ukáže na hvězdy, kde se nachází jižní kříž. "Vidíš tamto pěkné támhle? Lidé tomu říkají kříž a já se dle nich takto značím, jako (plus +) a o mínusu říkají, že je jen poloviční, jelikož mu chybí jeho vertikální polovina a je jen v podstatě tou horizontální tedy poloviční na oko měně cenou půlkou" Na to se ozvalo malé mínus: "Jak máme tedy vědět kdo z nás je lepší nebo hodnotnější nebo jak tomu ti lidé říkají." V tom se maminka s tatínkem usmějou a praví společným jednohlasem v dvojhlasu: "Vidíte támhle, zrovínka tam v tom nádhérném úplnu to malé modré prťavé nic? To je planeta Země a na ní jsou ještě menší a prťavější stvoření, říkají si právě lidé, jež si jí takto také pojmenovali a kteří vám ve své nekonečné ubohé domýšlivosti, vnutili tak obyčejnou myšlenku, názor, či hodnotu chceteli, k vůli níž vás málem postavili jeden proti druhému. Podívejte se všude kolem na tu krásu, jež nemá ani jména ani smyslu ani žádného obyčejného přirovnání, prostě v absolutní dokonalosti v jednom jediném a v ničem existuje. Toho jste vy dva součástí, dokonce tak neoddělitelnou, že jste tím sami samotní. Jak tedy můžete podlehnout tak titěrnému zhmotnělému rozumovému přesvědčení, jehož jsou lidé ve své zdánlivé dokonalosti pouze schopni?" Malému plusu a mínusu se najednou rozzářili jejich nabitá tělíčka obojím nábojem dohromady a padli si do náruče. Celý šťastní a tolik radostní prozářili najednou celý vesmír takovou září a nesmírnou energií, jež je sice neviditelná, ale natolik silná a dokonalá, že si to mi lidé neumíme ani v nejhlubší fantazii představit. Na konec tatínek závěrem praví: "Nikdy nemůžete dávat věcem smysl, či přirovnání, jelikož oddělíte to, co je již dávno sloučené a dokonalé. Pokud budete chtít, nebute potřebovat nic jedině tehdy, když si nic neuvědomíte a jenom budete, protože už dávno jste. Nikdy nebudete smutní a proto nebudete potřebovat být ani veselí. Nikdy nebudete potřebovat cokoliv vědět, protože už to dávno předem uctítíte, že to tak je. A hlavně se nikdy nerozhádáte, jelikož nebude žádného zaujatého názoru, jež je jen výplodem nepoznání těch obyčejných lidí, kteří se o to co máte vy dva, již dávno okradli. Dokonalost je jen dar úlevy pro ty, co se k ní teprve blíží, nikoliv smysl či něco, lidi o ní nic nevědí a jejich pýchu v nekonečné domýšlivosti, tak obyčejné a bolestivé, stíhá věčný trest(sami si ho už i dokonce pojmenovali, jmenuje se Rozum). Od těch dob jsou malé plus a mínus neoddělitelnou dvojkou, dokonalou dualitou, jež je nejjednodušší a nekonečnou kombinací, která prostě je a navzájem se jen a pouze přitahuje v absolutní pravdě, ke které se člověk nemá šanci nikdy dobrat až na úplné jádro věci, jelikož pro něj neexistuje.
28.05.2009 - 09:19
| Filtr
Artep
Mě tam chybí krásná princezna a ještě krásnější princ,co se do ní zamiluje a porazí všechny mužský co o ní mají zájem a až ji konečně čapne za tlapky tak jí pořádně ........... obejme
© 2007-2024 Najdise.cz