Jako robot ráno vstanu,kouknu do zrcadla,to mám zas ránu,v práci zažiju svou každodenní dávku stresua pocit,že víc neunesu.Doma manžel nezaměstnaný čeká,obrazovka neklidně bliká,upíjí své už kolikáté pivo,mně začíná být poněkud blivo.Tak co,dobrý?No jo,dobrý.Není co říct,není co dát,není co brát.Večer,až začne chrápat,začínám konečně chápat,to není ten život,co jsem chtěla,plakala bych,kdybych to ještě uměla,oči mám dokořán,bojím se dalších rán.
K příspěvku je přiložený obrázek, který se zobrazí pouze přihlášeným uživatlům.
(Přihlásit)