Když srdce bolía dech se tají,duše se hojí,pomalu, potají,stíny si šeptajíve stěnách kolejí,co na tě padají,když někteří doufají,že nad sebou vyhrají....V otázkách ztracená,dušička zmatená, sražena v kolena,v bolesti bez jména...Ptám se ho tiše,toho, co zkoušky píše,plazí se po břišeze skrýše do chýše...Nejdříve bílé perutě,a čistota labutěslib objímající náruče,pak ohnivé obruče...Ve vzduchu velký otazník,v dáli věčný poustevník,co hraje hry a pokoušía věřit lidem nezkouší...A píše do svého notesu,jak napálil zas jednu komtesu,když dohnal ji k její duše útesu,když odhrnul kousek závěsu,když říkala:"To nesnesu!"Směje se teď jen komtesa,ač její srdce neplesá, zahnána byla do lesaa zahanbena byla její noblesa.Nicméně rozhodla, že nevzdá se,do tváře poustevníka dívá se,doufá, že jednou vyzná sev poustevníkově tajemné oáze...A až přijde čas,řekne mu své díky zasteď říká jí však vnitřní hlasi v souhlasu existuje nesouhlas.