Jsme jako smítka vesmírná zdá se, co ztratila se v prostoru i čase...To zní mi v uších...Slova co nebyla vyřčena,láska co nebyla spatřena,kniha co nebyla dopsána,jen zčásti a vyvoleným,je tak trochu přečtena...však nikdy nedočkáš se konce...Tam na modré obloze,tam v trávě co šimrá,v té odevzdané polozese pomalu stmívá...Tam rozum přestává tikat,tam srdce začíná svítat,tam volám z plna hrdla, tam roztáhnu polámaná křídla...Neumím mlčet přes lepicí pásku,když našla jsem na louce ....,však přesto jen mlčím a pokorně vzhlížím...do nebe, na Tebe, Nechci nic,jen...Obrátit rub na lícale i chtícsebevícnesvedu nic...Odpusť že ...už mlčím....
Rotan
Jako socha poutníka z vesmíru je dost planého mlčení nad míru Jako klečící slunce v květinách odpověď chybí jak voda v pustinách Jako renegát ve vlastním srdci oháníš se pohledy s ostrými bodci