Setkání s Andělem......podle skutečnosti. - Diskuze a zkušenosti

S názvem SETKÁNÍ S ANDĚLEM.... Zase zvoní budík, ach jo, je 6 hodin ráno, při pohledu z okna mě mrazí. Nejraději bych se zavrtala zpět do peřiny a zapomněla na celý svět. Poslední dobou nějak není nic, co by mi přineslo úsměv a klid v duši. No co, slíbila jsem dnes, že pojedu na jednu předváděcí akci do obchoďáku… Ani pořádně nevím, co že to budu předvádět. Tak holka, koukej se sebou něco udělat, jinak tam ani nedorazíš…. Křičí mé aktivní já. Děti vypravené, já jakžtakž upravená a musím jít, už na mě čeká odvoz. Přijíždím na místo a přemýšlím, jak vůbec na lidi, co jdou nakupovat, působí ty stánky s různými produkty, které jim firmy prezentují. Někdo rozpačitě projde, sklopí zrak nebo se dívá na druhou stranu, jiný takové místo raději obejde v bezpečné vzdálenosti, ale jsou i tací, kteří sami přijdou, nikam nespěchají, rádi ochutnají a kolikrát jsou to lidé velmi příjemní …. Konečně už nejsem tak mrzutá a začíná mě to bavit. Není to tak špatné, budu vařit a když se mi to povede, vůně určitě přiláká nějaké bezva lidi. Zapomněla jsem na tu zimu, co je venku, i na starosti a je mi docela dobře. Dokonce i kolegyňka není tak namyšlená, jak mi připadala, když jsme ji naložili po cestě. Taky se jí třeba ráno nechtělo vstávat, taky má třeba své starosti. Začínáme štěbetat a rozebírat páté přes deváté. Den ubíhal, lidé ochutnávali, povídali, jéjku, bude poledne, cítím, že bych si ráda na chvíli sedla a dala si aspoň kávu. Kolegyně neprotestuje, pak ji vystřídám. Odcházím do restaurace a vtom…. Cítím něčí pohled. Ohlédnu se a zahlédnu odzbrojující úsměv neznámého muže…. Kdo je to? Co je zač? Jak dlouho už mě pozoruje a jak je možné, že jsem si toho nevšimla? Rozpačitě jsem se usmála a on popošel blíž. Pozval mě na kávu a já přijala. Proč ne? Byl charismatický a mne ani nenapadlo pozvání nepřijmout. Už dlouho jsem si s tak příjemným člověkem nepopovídala. Nemohla jsem však zůstat dlouho, a tak se chtěla rozloučit. Poděkovala jsem a on opravdu neotálel, zeptal se, v kolik končím, jestli bychom se mohli ještě chvíli vidět…. „myslím, že mohli“, řekla jsem. „Končím v pět“. Poděkoval a odešel. Vrátila jsem se na pracoviště a měla o čem přemýšlet…. Nemohla jsem se dočkat páté. Konečně balíme. Je tady. Opět mě zve, abychom si šli někam sednout, jenže já jsem závislá na firemním odvozu. Kolegyně jde ještě na nákup, tak jsme si odjezd dohodly o něco později. Muž byl tak milý, nic ho netížilo, na nic si nestěžoval, jako bych cítila, že mu záleží jen na tom, aby bylo dobře mně. A pak to přišlo. Jedna jediná otázka, která se mi vrací stále - „dnes je obyčejný den, ale já jsem se rozhodl, že někomu z něj udělám den výjimečný a vybral jsem si Vás. Řekněte, jaké máte přání, co byste teď v této chvíli chtěla a já Vám to splním. Prostě jen tak, abyste měla radost“. Já nechtěla nic, přišlo mi to jako naprostá šílenost. Ale nedal se odbýt. No, ale pak mě napadlo, že jsem tu práci dnes vzala proto, abych koupila šlehač. Muž vstal, zmizel a za chvíli se vrátil s krabicí, postavil ji přede mne a já nenacházela slov. Poděkoval mi, popřál hodně štěstí, zaplatil útratu a odešel. Víckrát jsem ho již neviděla. Z jednoho obyčejného dne, který ráno vypadal tak nepřežitelně se stal „den splněných přání“ a vzácného setkání. Nevím, co ho k tomu přimělo, proč to udělal a proč tak náhle zmizel, ale vím, že na něho nikdy nezapomenu. V životě potkáváme spousty lidí, někteří se jen mihnou, někteří projdou a zmizí, někteří zůstanou. On zůstal v mém srdci i když jsme spolu strávili jen pár okamžiků.