V temném lese myslel,že nocí je střežen,pod rouškou černé tmy je nečekaně sraženBez varování praskajících větviček,snad bez úmyslu postraních uličekNecítil žádnou zlobu a zášť,na prsou krví barví se plášťOn s odpuštěním na rtech těžce dýchaje,s myšlenkou na svou paní do temnot padajeMá paní,proč poslalas ty kruté poslyV divné chýší z bezesného spánku probudil se,Starý bělovlasý poustevník s poznáním usmál seStařík s tváří borové kůry jeho skráně bral,potulnému rytíři amulet naděje v lásku dalV temném lese myslel,že nocí je střežen,do nejtěžší bitvy svého žití je vržen
myriam
....ty sa nespokojný zo svojim životom rozhodneš opustiť svoj domov...a keď ti dôjde, že si spravil chybu a ponáhľaš sa späť....prečo zase robíš tie isté chyby a vinu za svoju nepozornosť zvaľuješ na ňu...na tú kôli ktorej sa vraciaš....prečo ju obviňuješ bez dôkazov...ju čo trpela najviac....
....naozaj krásne napísané....sám vidíš....ako sa rozohním.....
Rotan
» myriam
...jééé ty ses teda do mě pustila Chápu tě,ale je to trochu jinak.Vše co píšu prožívám.A tak jak jde den za dnem,mé pocity se mění a nejen mé. Neutekl jsem,ale jel jsem pryč utřídit si myšlenky.Když k někomu cítíš tak moc,jako já a přitom vidíš jak se ti rychle vzdaluje,máš prakticky dvě možnosti.Buď to udělat konec.Nebo začít něco dělat.Poprvé v životě jsem začal u sebe a proto jsem se musel dát na cestu do sebe sama.Ta cesta je hledání chyb ve mě a ujasnění si co opravdu cítím.To pro ní jsem opustil svůj hrad sebespokojenosti.Dříve bych trhal,kousal.kopal kolem sebe.Teď odpouštím a chápu i když to tak bolí. Příště mě znova nešetři a jen do mě