Racek u moře aneb marná cesta za láskou - X.díl - Diskuze a zkušenosti

X. kapitola aneb tak tudy chodil Vinetou Slunce se vyhouplo na nebe a rozhodlo se nás usmažit hned z rána. A tak každý rozumný mořský turista vyrazil k moři. Ivetka měla to štěstí, ale já nikoli. Jakub se opět rozhodl, že si to u toho moře užiju ať chci nebo ne a tak jsem vyplázla nějakých 50 Kun ( raději ty prachy ani nepřepočítávám) a byla vyslána na další výlet. Ze začátku to vypadalo hezky, jelikož nás (tedy Danču, Katku a Mirku a mou maličkost) Jakub vezl autem směrem k chorvatskému národnímu parku Krka a vypadalo to, že půjde s námi. Jak strašně jsem se těšila. Konečně budeme zase chvíli sami a to uprostřed úchvatné přírody a ne u mě v kanceláři. Představovala jsem si, že si budeme povídat, kochat se krajinou a nebo jen tak mlčet. Vždycky si máme co povídat a myslím, že bychom si oba zasloužili tu krásnou lásku, která nás k sobě poutá (a to jsem si zcela jistá) rozvinout z duchovních sfér také do fyzické podoby a kde jinde by se tak mělo stát než v nádherné romantické krajině. Jenže zase mi „zgablo“ jak se u nás lidově říká. Kuba vycítil mou touhu a zbaběle odjel a nechal mně na pospas těm cizím ženským. Zrádce jeden, proč jen mně teda k tomu moři zval? No proč? A rázem tedy bylo po romantice, jako otrávené šípy bájného Vinetoua, který se tudy proháněl na svém věrném koni Ilčí, padaly na mou nebohou hlavu zvědavé otázky mých nových kamarádek. „ Proč tě Kuba zanedbává?“ „ Neříkej, že s tebou spí?“ „ Jak to, že si to necháš líbit.“ A přitom Danča s Káčou by mu nejraději hned vlezly do kalhot, aby se přesvědčily o jeho kvalitách, potvory! No, ale to je jasné, že já jsem neskonalý romantik a tak jsem svého hrdinu i jeho mužství statečně chránila do posledního dechu. Myslím, že se mi to v tomto případě (na rozdíl od Lenky) taky docela povedlo a tak i rudý gentleman Vinetou jistě zbledl závistí. Od ryze ženských tlachů nás však brzy odpoutala krása zdejší přírody a úplně jsme se ponořily do jejího obdivování. Snažila jsem si do mozku zapsat každičký kousek té nádhery, protože pochybuji, že se tady ještě někdy podívám. Nejvíce mně ohromila síla vody hrnoucí se v kaskádách vodopádů obklopených nekonečnou zelení . Vzorně upravené turistické cestičky, plné lákadel více či méně kýčovitých a takřka panenská prostota a skromnost zdejších lidí, hrdých na svou zemi. To nebyly naučené úsměvy prodavačů v „Mac Donaldech“ , to bylo nějak všechno hrozně opravdově krásné. Kdybych jen si byla půjčila Jakubův foťák, jak mi to bylo v tu chvíli hrozně líto, že si to musím na památku uchovat jen v hlavě. Zato Danča fotila jak o život a tak snad mi ty fotky pošle jak slíbila. Během dne se ukázalo, že holky jsou sice obyčejné ženské, ale taky fajn ženské. A tak jsme se dověděla, že Katka je po autohavárii celá sešroubovaná dráty a Danča, že má tento zájezd za odměnu. Výlet se tedy vydařil a fakt byl báječný. Ještě jeden moment mi na dlouhou dobu utkvěl v hlavě a sice pohled na smutného oslíka zavřeného v ohradě s kamennou podlahou. Napadlo mě v té chvíli jak moc jsme si s tím oslíkem podobni, každý obklopený spoustou lidí a přesto sám. Chudák oslík! Zbytek dne se už nic hektického nestalo. Večer jsem strávila v příjemné společnosti s další skupinkou žen u Reiki a pak ještě u rodinky, která byla v kempu už v době našeho příjezdu a Jakubovi zřejmě strašně sympatická, jelikož se u nich každý večer dobrovolně opíjel. I mě se zdáli ti lidé moc milí a hodní, jen jiskřička žárlivosti se mi usadila v hlavě. Nevím jak to napsat, ale strašně jsem začala žárlit na Karla (syn té paní) , teprve patnáctiletého výrostka. Nevím jestli …....……(raději to ani nenapíšu), ale že se mu líbil, to mé srdíčko poznalo takřka okamžitě. A taky ještě něco jsem poznala, že o lásku „svého miláčka“ budu bojovat se všemi temnými démony jeho nepokojné duše. Chudák oslík! Chudák já! Pokračování zítra:XI. kapitola aneb karty, sedmnáct ženských osudů a noční hádka