Opouštěl hradní bránu s ranní mlhou,v měšci pár zlatek,srdce naplněné duhouNevěda která z cest je ta pravá,hodil mincí Fortuna je tak hraváK novým zítřkům se slzou v oku spěl,starý život za zdí hradby býti mělOrosené jitro do kroku přidalo síly,snad brzy pouť ho dovede k jeho cíliVzpomínkaMá paní,proč jsi tak chladná a odtažitáMyšlenky víří v korunách stromů,nesčetněkrát se vracejí k paní,domůco přinese cesta matná,daleká,na potulného rytíře kos halekáOpouštěl hradní bránu s ranní mlhou,sílu velikou hledaje na šanci druhou
myriam
...ja chcem vedieť, čo ho donútilo všetko opustiť....myslím, že ani jeho paní to nevie pochopiť....a tie reči o chlade nech si odpusti...ako sa má chuďa správať....keď sa naraz rozhodol stať pustovníkom...po toľkých rokoch milovania a lásky....
Rotan
» myriam
Pro mně je to obraz toho,že někdy musíš opustit to fyzično,abys sis utřídila myšlenky.Když vidíš chyby toho druhého,neznamená to,že za vše může jen ten druhý.A naopak,když dáváš srdce druhému a čekáš jak se rozhodne,ano či ne.A druhý rozhodne zvolit třetí možnost,vyčkávat.Nemáš jinou možnost než se zbláznit,nebo si jít utřídit myšlenky,zda to má ještě smysl a jak dlouho to jsi schopen vydržet....