Racek u moře aneb marná cesta za láskou - VI. díl - Diskuze a zkušenosti

VI. kapitola – výlet lodí aneb jak jsem byla za dámu Nikdy bych nevěřila jak nádherně se člověku vstává když nemusí. A přesně to samé jsem s úžasem zpozorovala u sebe, protože ač jsem mohla spát třeba celý den tak je pravdou, že jsem byla takřka vždy už před půl osmou hodinou vzhůru. Vydala jsem se sama na nákup do města. A byla to nádhera a ani jsem nezabloudila a ještě se mi podařilo koupit skvělé pečivo. Nejdřív mě bavilo dělat snídaně, ale s těmi svými dvěma spáči a vzhledem k jejich vztahu k jídlu jsem to poměrně brzy vzdala. Programem dnešního dopoledne byl výlet trajektem na nedaleký ostrov Pašman.Je to tak neskutečně dávno, kdy jsem jela jako dítě parníkem a přesto si dodnes umím vybavit ty báječné pocity. Takže jsem se na výlet po „opravdovém“ moří a "opravdovu" lodí nejen neskutečně těšila, ale také patřičně připravila.Sprcha,vlasy a oči vyladěné do modra, které se hodí nejen k novým náušnicím, ale také k barvě moře. K tomu krásné letní šaty a působivé sandálky na vysokém podpatku s mašlí a klobouk, nádherný tmavě modrý slamák s mašlí (mimochodem mě ta paráda stále 80 kun). No a šlo se! Účastnice z klubu „ohyzdek“ po mě s údivem koukaly, protože všechny byly oděny sportovně jako při výšlapu na Lysou. Připadala jsem si báječně! No k tomu klubu „ohyzdek“. Tak to je ode mě docela pěkná ohavnost je takto pojmenovat. Jsou to účastnice zájezdu turistického klubu, které zdravě hubnou a na týden spolu s námi první obyvatelky kempu. Čestnou výjimkou (co se postavy a kil dotýká) je mezi nimi Honza, šéf cestovky a dále pak jejich šéfka a několik dalších štíhlých krasavic, které přijely také s touto výpravou. No, ale zpět k našemu výletu. Cesta trajektem byla od první chvíle úžasná, až na to, že jsem doslova „zuřivě“ musela hlídat svůj neposlušný klobouk, který se rozhodl nechat se unášet větrem pryč z mé hlavy a to nebylo nikterak snadné, jelikož mě Kuba navíc pověřil vzít s sebou pití. A tak jsem ještě musela hlídat a nosit poměrně těžkou a nepohodlnou tašku s dřevěnými uchy, ale uznejte batoh by se mi k šatům po kotníky asi nehodil. Na pevnině tedy vlastně na ostrově jsem si oddychla a ke klidu se nechala ukolébat místní báječnou zmrzlinou. Pak jsme se šli projít. Všichni v pohodlných sportovních botkách. Jen já s blbou taškou a v botách na podpatku. Při první zastávce u hřbitova jsem si pomyslela něco o patřičnosti toho místa jelikož mé nové botky se mi důkladně pomstily a rozedřely mi nohy doslova do krve. Při výstupu ke kostelíku s báječným výhledem do krajiny jsem tedy šla raději bos. Jenže se mi zdálo, že se mi všechny „turistky“ pošklebují a navíc po kamenech se jde bos velmi špatně a tak jsem raději trpěla v nepohodlných botkách. Kostelík byl sice zavřený, ale výhled stál skutečně zato. Ostatně to můžete posoudit sami, protože jsem neodolala a přiložila ke svému vyprávění několik autentických fotografií, které jsou dílem mých nových přítelkyň „ohyzdek“. Jenže to, že se s „holkama“ spřátelím jsem ještě netušila a tak nebudu předbíhat a vrátím zpět ke svým zbídačeným nohám, létajícímu klobouku a těžké tašce. Takže ještě je třeba dodat, že na trajektu jsem se málem přizabila, když se mi nohy zamotaly do dlouhých šatů a nebýt šikovného námořníka asi by to neskončilo jen mým přihlouplým úsměvem.Závěrem jsem si musela přiznat, že až zase příště budu chtít být za dámu tak si musím nejprve zjistit co mě čeká ! Pokračování v pondělí: VII. kapitola aneb hořké slzy v rytmu žhavého flamengaPS: doufám, že vás to ještě pořád baví