Z minulosti střípky skládámproč se věci dějí bádámnavzdory krizím a vádámjak mít sama sebe ráda...Střípky lepím těsně k soběkaždý patří jiné doběněkteré mně, jiné toběNěkteré drásají kůžijiné připomenou růžijsou v nich věci, místa, mužiMozaiku z kousků mé dušeco rozbila jsem, netušeže bez ní se dál nemůžeKdekdo mi radí jak ji složitnebo jak život svůj dál prožítjá řeším jak se nepoložitSkládám ty střípky minulostivám, co jste byli moji hostiať k užitku anebo k zlostiVěřte mi, nejsem lenivásečtu kdo chybí, přebývámoc času už mi nezbýváAč k ručním pracem nemám vlohylepím a přitom smlouvám s bohyať vydržím brát ze zálohyA kdo si myslí, že mám strachkdyž sbírám slzy na řasáchnevěř že jsem jak v mátoháchjá pevně stojím na nohách
medulka
Někdy na rezervu se jede, možná že duše při tom zebe, ale ten odpad uvnitř ní, si přiznají jen někteří. Pak cesta ven se ukáže, kdo chce pak všechno dokáže.