Táto stará pesnička Heleny Vondráčkovej sa mi už roky páči,niečo v nej ma teraz oslovuje,a nemá to nič s mojím otcom,nie, nevyhodil ma z domu Stůj,ještě rozhlídni se kolem,tenhle pokoj bude sám,ještě pobuď s tímhle stolem,sedni na okenní rámještě jednou otoč světlemabys prohlídla svůj koutještě pohleď tátův Betlehem,kterým nikdo nesměl hnoutještě pohleď jak se tenčív kalendáři počet stran,škoda jen ,že nejsi menšíže jsou okna dokořánmotýl zvenčí dovnitř vlítmůžeš zůstat,můžeš jítJeště jeden tichej povzdechtahle pelest byla tvá,ještě napiš prstem povzdech,malý jméno,malý jáještě listuj v knize hostůvezmi herbář do dlaní,ještě za trest v rohu postůjza sví vzpurný chováníještě jednou zazvoň zvoncem,jako když byl štědrej dena za příběh s šťastným koncempřipiš nevěř s velkým "N"motýl světlem dovnitř vlít,můžeš zůstat,můžeš jít.A pak vzpomeň,co tě nutínavždy pláchnout z těchto místna tu křivdu s trpkou chutíkterou nelze,nelze snístkdo ty místa změnil v klec a zbořil bránu ke štěstíkdo tě nazval lehkou holkoua tvou lásku neřestítolik špíny,tolik blátaani jeden vlídnej tón,to snad nebyl vlastní tátato snad vůbec nebyl on,jak ta rána jak se zhojíjak to spátky všechno vzít?máš jak motýl možnost dvojímůžeš zůstat,můžeš jít.Je však pozdě,všechno pomiňdarmo,smlouvat není s kýmžádný odpusť,žádný promiňběž a chvátej za tím svýmteď jde o tví právo žíthej hle motýl k nebi vzlít.Nesmíš zůstat,musíš jít. Uf,to bolo dlhé