Koloušek podruhé… - Diskuze a zkušenosti

Tak nádherný měsíc, co jsem s Petrem prožila, by mi záviděl i můj bývalý Koloušek( jak ho nazývala jeho přítelkyně)a vlastně i ona sama…Ty úžasné procházky ruku v ruce po zasněžené Praze, líbání pod deštníkem, když se z nebe sypaly vločky i dešťové kapky zároveň(z toho jsem teda měla pěknou rýmu, ale čert to vem…), něžné doteky, smyslné pohledy…ale…(to už by mi asi nezáviděli…)u toho bohužel „zatím“ zůstalo…On je úžasně nesmělý a takový stydlín, což je strašně sexy a aniž by to věděl, mě tím absolutně dostává a přivádí k šílenství…No a ta jeho jizva, nad horním rtem…není opravdu z války z Vietnamu, ani z hospodské rvačky, ale z jednoho sjezdu svahu na lyžích…Je totiž vášnivý lyžař, bohužel…Já a zimní sporty…naposledy jsem na lyžích stála asi v 16ti letech, když jsme s partou jeli na hory…měla jsem úžasnou výstroj, slušivý obleček, ale taky absolutní neznalost, jak sjet sjezdovku nebo dokonce nastoupit na vlek…když jsem tehdy viděla ten sráz, který, bez legrace musel mít 90 stupňů, bylo mi jasné, že se po mém zdolání jeho pravého úhlu nebude jmenovat „U zabitého“, jak se mu opravdu na Klínovci říká, ale U dvou zabitých…má neschopnost se ukázala hned asi v půlce svahu, když jsem vypadla z vleku…co následovalo, bych vám vážně nepřála vidět nebo možná spíš ano, abyste se upřímně pobavili…Absolutně jsem totiž nevěděla, jak sjet tu hrůzu…plužit nešlo, lyže se mi totiž křížily jedna přes druhou a byla jsem neustále na zemi…okolo mě už asi stokrát projeli mí kamarádi a se slovy…jak to jde…profrčeli kolem mě a já už vyřízená, si řekla, že to prostě sjedu šusem…to bylo ještě horší, zkrátka - gravitace je gravitace…takhle jsem tam šaškovala asi hodinu nebo možná dvě…když jsem to pak vzdala, sundala lyže a s odhodlaným výrazem pokořit ten sráz pěšky, a boříc se do sněhu, jsem nadávala a nenáviděla všechny, kdo umí alespoň sednout na vlek a vyjet až nahoru…A teď mi můj miláček navrhl, že spolu pojedeme na nejromantičtější místo na světě a to jsou pro něj rakouské Alpy…No, tak to bude asi konec našeho krásně vypadajícího vztahu…a já už nikdy nezjistím, jaké by to s ním bylo…ruku v ruce…tělo na tělo…u krbu, v teple…v teple(sakra, na horách je zima a já ani nemám co na sebe…)jaké by to s ním bylo po našem lyžování…No a já místo, abych mu řekla, že je pro mě daleko romantičtější být s ním někde sama a hlavně bez sněhu a lyží, odpověděla jsem mu, že to je skvělý nápad, jak se těším a že se nemůžu dočkat…no nejsem úplně blbá…?Nedalo se nic dělat, musela jsem začít studovat lyžování z manuálu…asi jenom 5 minut, skončila jsem, když jsem nepochopila, co je to dát váhu na spodní lyži…takže Bože chraň…Myslím, že se bude opakovat trapas z mého prvního výletu na hory…opět jsem byla krásně oblečená a mé lyžařské vybavení by mi záviděla i Katka Neumannová, ale teď bych potřebovala její nohy…a umění…Svah se nezdál být až tak kolmý jako ten z mého vyprávění,ale dobře jsem to neviděla…Petrovi to tak slušelo v tom „skafandru“ a mě napadlo, že ho vidím naposledy v životě, tak jsem ho alespoň sladce políbila a řekla, že ho miluju…když mu najednou zazvonil telefon a on ho prostě musel vyřídit…miláčku jeď napřed, tolik si se těšila, tak ti nebudu ubírat minuty…posadil mě na vlek a já jela…jela…stále jsem jela…bylo mi to divné, ale dojela jsem až nahoru…tak a co teď? Pode mnou asi kilometr svahu plného sněhu a lidí, co je to strašně baví a sníh jim sviští pod lyžemi…a jsou tak šťastní a já…zoufalá…tak jsem si alespoň dala panáka v prvním stánku z občerstvením a odhodlaná nastoupila na začátek svahu…hlavou mi proběhl celý život a taky ten manuál, co jsem já trubka nedočetla…no a pak mě tam vysvobodil jeden lyžař(naštěstí taky Čech), který na mém výrazu viděl, že na lyžích stojím minimálně po druhé v životě…začal mi vysvětlovat jak na to a že musím dát váhu na spodní lyži…co mají proboha všichni s tou spodní lyží? Nakonec jsem to pochopila a hle..oblouček a další…obloučky jsem tedy střídala s plužením a byla jsem dole…u svého milovaného Petra, kterého jsem už nedoufala, že za živa uvidím…stále telefonoval…tak jsem nasedla na vlek, tentokráte sama a sjížděla ten svah znovu a znovu…a pak se ke mně přidal i on a já byla tak šťastná, že mi to jde a že lyžujeme spolu a vůbec nevadilo, že jsem párkrát upadla, protože to byla jeho ruka, která mě zase zvedla zpátky na lyže…bylo to prostě fajn…a večer, u krbu, v teple(bez lyží) mi zase předvedl on, že neumí jen dobře lyžovat(a manuál rozhodně nepotřeboval…a spodní lyži už vůbec ne…)a já si připadala tak skvěle a strašně jsem se těšila na zítřek, až opět půjdeme lyžovat… Koloušku, záviděl bys ty i tvoje budoucí žena, protože nejen, že se opravdu milujeme, ale já už konečně vím, jak se udržet na vleku, sjet svah a hlavně - co je to spodní lyže…heč...