Pro to dítě,co tam stálo,bylo tohle hrozně málo,máma oči plné slz má,táta se vůbec neusmívá.Plni jsou zlosti,říkají samé pitomosti,proč na sebe křičí,proč všechno kolem sebe ničí?A to dítě co tam stálo,ke dveřím se podívalo,pár kroků a je venku,v ruce žmoulá navštívenku,utíká noční ulicí,míjí lidi mlčící.Zastavilo se až u vrat vily,zvoní,třeba otevře člověk milý.Jak plete se v tom okamžiku,ten muž nestojí o slova díků,nezajímá ho to cizí dítě,jen jeho matku by chtěl okamžitě.A to dítě,co tam stálo,se jen smutně pousmálo,domů běží zase zpět,zčernal mu celý svět.
tanjamanova
znám ten okamžik smutku, co stane se vskutku, přijdeš do kuchyně, matka leží, ruce v klíně, zalykáš se slzy hned, dusíš se a přemýšlíš co teď, bylo mi pět, mrtvá je, běžíš rychle ulicí, potkáváš lidi míjící, nedosáhneš na zvonek, prosíš škemráš... sousedka zavolala sanitku, vrátíte mi ji, ptáš se? hrubé pousmání a mávnutí bílého pláště ...
simona777
» Marci12
pokud si to budeš pořád opakovat,tak se to stane pravdou nebudeš mít radost bez smutku,ale jsme chytří a umíme si představit špatné situace,ale nemusíme už je prožít,nemusíme platit daň,pokud nechceme -ano něčemu se nevyhneme,ale hodně je na nás,můžeme mít radost a zase radost-to nám přeji všem Marci a díky tobě a tvým básním,protože ty mi taky dělají radost