Zavřu oči a zdá se mi ten sen,že sama zcela na ostrově jsem,dívám se v moře každý den,zda záchrana se blíží sem.Každý den velký kopec zdoláma zkoumám vlny veliké,snad loď se za ně někdy schováco nabírá trosečníky.Když náhle v dáli vidím stín,srdce se sevře napětím,proč najednou mám dojem jen,že o tu loď já nestojím.Proč duše má je zmatená,nohy neletí si stínu vstříc,proč stojím jak zkoprněláa nechci ostrov opustit.Je to jen pocit nebo strach,co ovládá mé svaly teď,pak ale srdce zavelí,co blázníš blázne leť a hned.A když už z kopce vidím se,jak běžím vstříc své záchranětak já se prostě probudímna posteli své na hraně......
kubisf
» Piháček
Na planetě žít jako host pejskovi u popelnic kost včerejší svačinu rozbalit v plnosti žaludku zakotvit život mi dává dost dobrého je těžké najít si rovného?
Piháček
» kubisf
Časem se Hodnoty naše mění, lidé přichází a odchází. Toužíme býti s nimi do rozednění, však každý má svůj ostrov, kam odchází... Hledej v životě krásu, krásu v člověku a v přírodě... Najdeš pak svého člověka, jež splyneš s ním ...jak ve vodě... Splynou Vaše duše a štěstí najde Tě, každý to má tak ve svém životě...