UKRAJINA-čundrhoror-V-Michajlon Musk (závěr) - Diskuze a zkušenosti

Takový ten krásný pocit,jak zavřete oči,zatlačíte,ucvaknete hovínko a jdete na další mi bohužel na dalších osm dní zůstane zapovězen. Prudké výstřiky každou čtvrthodinu, po kterých usínají mouchy v letu v okolií 200 metrů.Ale to není to nejhorší.Zaprvé,díky teplu se voda začala z lesů rychle odpařovat,čili mlha jako mlíko.Dále-nevíme,kde jsme.Do třetice máme velkou žízeň ,ale v láhvích jen zbytky otrávené vody. Přesto si občas trochu loknem. Nejvíce k vzteku na tom je,že po opuštění našeho smutného tábořiště jsme po 5 minutách přišli k otevřenému srubu.Takže jít večer o pár metrů dál,měli jsme na noc pětihvězdu.No- co,co se stalo ,nedá se odestáti.Jediné naše štěstí je,že je asi 18 nad nulou,takže pozvolna začínáme usychat.A za hodinu se k nám štěstěna obrátí,když vyjdeme za okamžik z lesa a mlha se na 5 vteřin rozestoupí,zahlídnem v dálce Triangl,takže se alespoň zorientujem.Poslední les náhle končí strží a my opět žasnem.Představte si hustý les,pak kamenitou strž a mezi stromy z ničeho nic traktor! Opuštěný žlutý traktor.Kudy ten se tam dostal,snad spadnul ufonům z nebe,protože žádná cesta tu není a vše je hustě zarostlé stromy.Klesáme do strže a nálada prudce stoupá.Dole totíž teče řeka a za ní vidíme lidské obydlí.Řeka není hluboká a my musíme na druhou stranu. J a P volí plížení po dlouhém spadlém stromu.Já ne.Ze mě stejně teče voda jak z hastrmana,takže vstupuju do řeky s přecházím ji v botech po dně.Jenže jak se říká: na posranýho i hajzl spadne,uklouzla mi noha po kluzkém kamení a zajel jsem až po krk do vody.J a P se řáchají,já se neřáchám a píča je mé nejslušnější slovo.Naštěstí jsem se rychle zvedl,takže do batohu nestihlo natéci víc než pár dcl vody.Naději upíráme k dřevěnému stavení.Nejdříve nám v ústrety vybíhá takovej vopelichanej pes a štěká jak na zloděle, za ním vybíhá asi 12 letá dívka se sedmiletým chlapcem. Domluva je rychlá.Dáváme jí paštiku a oboum krabičku tic-tac a oni nás za to vyvedou na cestu a posléze na "silnici" do Syněvirské Poljany. Vítej civilizace.Silnice se sice podobá tankodromu a některé kaluže jsou po bouřce hluboké až třicet čísel,občas projede Žigul a to velmi pomalu.Taky potkáváme dva cyklisty ze Slovenska,kteří byvakovali ve stanu,takže mají suché věci.Závist. Vlejzáme do vesničky,je devět dopoledne. Vlezem do obchůdku.Ještě vám dložím popis ukrajinských obchůdků se smíšeným zbožím.Vždy pár stolů s lavicemi,pak dřevěná stěna s okénkem a zboží.V levé půlce základní potraviny + něco málo drogerie,v pravé půlce pouze chlast.A krásné mlaďounké prodavačky.Když vstoupíme do "shopu",naskytne se nám bizarní pohled.Asi 12 Ukrajinců,ale všichni mají hlavy na stolech a před sebou rozpité láhve-v devět ráno!!! Teda,ti musej mít játra.Jdu k okénku a ptám se krasavice,zda zvládne uvařit čaj.Staví vodu na primus a tak se dávám do řeči.Říkám,že jsme dnešní noc strávili nahoře v kopcích,v očích má velké překvapení,které vystřídá soucit.Ptám se,kam bychom se mohli uchýlit na usušení věcí,majíce chuť zvýšit soucit větou "My pablílis i pasrális",ale obávám se,že ta by naděj na naše ubytování příliš nezvýšila.Děvče pokrčí rameny a říká:"Tak...zkoušeje barák od baráku,někdo vás vezme".Na to se zvedne hlava od nejbližšího stolu:"Češi? Ke mě půjdou. Dělal jsem tam.."Tak se seznamujem s pětadvacetiletým Michajlonem Muskem.Když jsme vypili horký ovocný čaj (jaké blaho!!!),zvedáme se a vede nás asi 500 metrů ke svému domku.Vcházíme do 19.století.Míša sice má elektřinu,ale jediným spotřebičem je od stropu vysící žárovka.Pak má starobylou světnici s pravou ruskou pecí.No teda,to jsem viděl jen v televizi. Hned odešel naštípat dřevo,zatím co J a P se ho zeptali na cestu a k mému překvapení v mokrých hadrech pláštěnkách odcházejí vyfotit to 5 km vzdálené jezero.Já nejdu.Toužím jen srát a spát,cítím zvýšenou teplotu.Míša má na dvorku kadibudku,jenže poprchává a on jí má zpola nezastřešenou,takže na mě prší,ale pak už jede pícka,hadry se suší.Vyndal jsem z batohu časopisy s nahatinkama a ptám se,zda si můžu trochu zdřímnout na posteli.Míša že samozřejmě a já upadám do sladkých snů.Po dvou hodinách se probouzím.Míša sedí za stolem a s ním ještě asi dvanáctiletý chlapec.Listují nahatými časopisy,ale strašně potichoučku,aby mě nevzbudili.Milé.Pak mi Míša nabízí chleba s rajčetem,ale jídlo mi momentálně nehrozí.Pozdě odpoledne se vrací chalani,jezero prý je moc hezké. Rozhodujem,že zítra se dáme na návrat domů.Michajlon vypráví,že stavení zdědil po tetičce,nemá práci,tak vždy musí jednou za rok za mafiánem,kterej ho na 2 měsíce protáhne do Čech nebo na Slovač,on mu třetinu výdělku odevzdá a ze zbytku pak žije celý rok.Nyní ale už prachy došli,takže bude muset znovu za prací. Trochu mu zazpíváme s kytarou,ale moc ho to nebaví.Večer klukům dávám přednášku o poměru Stalina k Ukrajině při plánu Barbarosa,Michajlon to občas jednou větou glosuje a já vařím na plotně kroupovou Knorrku,ve snaze dostat do sebe trochu jídla.Povedlo se mi asi 5 lžic,tak mu nabízím zbytek.Zajásá,vyletí do špajzu pro chleba a pak si pochutnává,jak kdyby to byly žabí stehýnka.Je nám ho líto.Úplně chudej kluk.Majetek:rozpadající se domek,lopata,sekyra,kosa a nehrající tranzistorové rádio.Perspektivy-skoro nulové.P si lehá na noc romanticky za pec,Mišo nám nechává obě postele a spí na židli,prý je zvyklý - viděli jsme v konzumu.Ráno mu dávám posrané tepláky,ať je někam vyhodí.Překvapeně říká:"Ty? Ješčo dóbre" a pádí s nima do skříně.P mu dal vytahané tílko a J vytahané tričko.Míša nadšen. Každému,kdo v putyce v Česku nadává na poměry říkám,ať jede na půl roku žít sem.PAk vytahujem zásoby a házíme je Míšovi,kterej je chytá u stolu. Vrší se mu tam několik pytlikaček,vietrnnamských nudlí,paštiky,bonbóny,sušenky.Užasle se dívá na tu hromadu darů,ale myslí i na nás:"Vždyť vy nebudete mít níc!""Neboj,odpoledene jsme na Slovensku!".Pak bere kosu a vyrážíme s ním na autobusovou zastávku.Míša se loučí a vysvětluje,že jdou všichni chlapi na trávu.Tady všichni pomáhají všem,nemají lednice,takže když někdo porazí nějakej dobytek,tak pro maso si zase všichni jdou.A tak žijí den ze dne za doprovodu vodky.Pak přijíždí autobus.Odjíždíme a vidíme,jak u řeky báby perou prádlo.Je zajímavé,že zatímco Ukrajinci jsou špinaví s lehce páchnou,Ukrajinky chodí v bílém a voní.Cesta autobusem mě taky dojala.Za třetí zastávkou už je tak narvanej,že přední dveře už nejdou zavřít a poslední člověk stojí na posledním schodě a je vykloněn ven,držíce se za držadlo.Kdyby se pustil,pár zlomenin by si připsal.Bus naštěstí až po Syněvir nemůže rychleji,jak dvacítkou,protože jedeme z díry do díry.Další lidi na zastávkách už mají smůlu,je vyprodáno.Za Syněvirem už je situace úplně jiná,jedem zpět do Mižgirije po rovné pěkné asfaltce.Mám strach z průjmu,ale v autobuse to kupodivu dává pokoj.Z Mižgirije jedem do Užgorodu,odkud chcem autobusem do Košic.Krásná cesta Zakarpatskou Rusí.Na jedné stanici máme 20 minut pobyt.Lidé jdou koupit nějakou tu slípku na přilehlé minitržnice a do autobusu vstoupí malý chlapec a recituje básničku.Pak nastaví ruku a obchází lidi.Nic.Sáhnu do kapsy a dávám mu asi posledních 10 tic-tac.Vyřítí se ven a ukazuje to dalším žebrákům.Ti se na mě vrhnou do autobusu a líbají mi nohy "Ďáďa,ďáďa,slituj se nad náma." Co teď? Všechny nenakrmím.Ale naštěstí pomůžou spolucestující a hordu vlezlejch hajzlíků vyženou.Autobusák v Užgorodu je takovej obstarožní,ale vedle je lékárna,takže jdu pro živočišný uhlí.Vyjde asi na 3 koruny.Hm.Klukům se už sračka zastavila,takže zatímco já jdu na veřejné WC,oni do města na šašlika.Konečně.Na záchodě taky bomba.Neteče totiž voda,tak tam dali vedle járku asi 20 petek s vodou.Přijde chlap,vykoná potřebu,vezme petku- a do půlky jí vychlastá.Pak už přijíždí slovenská Karosa a odjíždíme domů.Jenže to není jen tak.Jestliže vlakový přechod byl v poho,tady nám dali pokouřit.Když přijíždíme na hranice,spadne závora. Šofér zo komentuje:hajzli,somáry zasraný,kůrvy.Nechápem,ale za chvíli ano.Vyhnali nás z busu a nahnali na celnici.Prosklená budova bez laviček,pere do ní slunce a my musíme do fronty.V mžiku výprava zasmrádne potem,ale neděje se vůbec nic,stojíme tam jak svatá Dalabych.Šofér praví-maj oběd,serou na nás.Po hodině vyleze z kanclu mladý celník,a jde otevřít kukaň.Každého si 10 vteřin prohlíží podle fotky v pasu,jednoho si hlídka odvádí kamsi na osobní prohlídku.A už ho nepustí,odváží ho policejní eskorta,vezl,co neměl. Za půl hodiny můžem do autobusu a v pět večír jsme před nádražím v Košicích.J a P jdou doutratit slovenské prachy.Já sedím na lavičce a píšu tento cestopis a hlídám batohy,když ke mě přistoupí polonahý potetovaný cikora a začne mě hladit."Neboj se,já ti nic neudělám,kde jste byli,kolik tam stojej cigára,aha,tak to tam zajedu".Pak zmizí.Na protější lavičce sedí obrovskej chlap a po chvilce praví."Támhle vám odnášajů vašu gitáru".Vyletím a řítím se parkem za zlodějem.Jeden odklákal mou pozornost,druhej čórnul drahej nástroj.To by se mi P poděkoval.Nejsem bůhvíjakej sprintér,ale zloděj je o 2o let starší a cítí se v bezpečí.Doženu ho,servu mu nástroj z ramene."Čo robiš?!"Chci ho zabít,ale uvědomuji si,že naše batohy tam zůstaly bez dozoru,tak se vrhám zpět.Chlap jako hora se mi omlouvá:"Povedal by som to skvor,ale něchcem mať problémy". Chápu.Děkuji i tak.Pak popisujem policajtovi jeho popis. Říká nám,že zlodějské gangy kolem nádraží řádí,poděkoval.Nasedáme do vlaku.Sbohem Ukrajino,jsi krásná a nevyzpytatelná.Mějte se.