UKRAJINA-čundrhoror IV-Ne moc dobrý nápad - Diskuze a zkušenosti

Jen zřídkakdy v životě lidském člověk použije k dosažení cíle tu nejschůdnější a nejjednodušší cestu.Máme v sobě tendence si vše zkomplikovat,ale zároveň vidíme příležitost najít řešení.Dnes, s odstupem deseti let mi nepřijde,že jsme byli v ohrožení života,ale rozhodně nám osud dole pod kopcem přestal přát a taky nám dovolenou trochu ukrátil.Na druhou stranu nám ani ve složitějších chvílích nedošel humor.Když nám v autobuse četník ze Syněviru nabídl cestu k Syněvirskému jezeru přes hřebeny a poslal nás za průvodcem Vasilem,přišlo nám to jako hezká výzva a zároveň šance prohlédnout si krásná karpatská panoramata z vrcholků.U snídaně v turbáze nám Brňáci Vasila zavolali.Nebyl příliš ochotnej dlouze diskutovat,na mapu se nepodíval a vyvedl nás před turbázu,ukázal na nejblížší kopec a řekl:Nahoru na Triangl,pak jeden kopec,druhej kopec,třetí kopec a jste tam.Prý šest hodin cesty by mělo stačit.To znělo povzbudivě,takže vzhůru. Slezli jsme do údolí a naskytl se nám velmi zvláštní pohled.Inu-Rusko. Vidíte-li v našich končinách vysokou horu,vede na ní cesta po spirále až na vrcholek. Ukrajinská dvoutisícovka však měla přímou glajzu z písku,jak kdyby tam kdysi chtěli udělat vlek pro lyžaře.Hm... V údolí se k nám přidal pár.Matka (asi 40) s desetiletým synkem.Prý že také lezou na tu horu,ale ne až na vrchol,jen do dvou třetin,že by už mohly být borůvky.Koukám trochu pochybovačně,ta žena má na sobě o 2 čísla větší galoše s uříznutou patou,něco v čem se u nás chodí do ordinace.K mému úděsu nasadila dole tempo a šplhala v těchto "pohorách" jak kamzík.P a J jsou o sedm let mladší a o 15 kg lehčí jak já,tak se snaží udržet fazónu a jíz s ní.Já šplhám jak soumar,boty mi prokluzujou a nadávám na Rusáky. Za chvíli má kvartet na mě 200 metrů náskok.Pak na mě počkají a J mi říká,že se jich ta ženská ptala,zda ten třetí (jako já) není zvyklej chodit...Chacha.Jen hodinu trvá,než se vyškrábem nahoru,zatímco mamina s klučinou se rozloučili a "pašlí za jágodami".Z vrcholku se cesta přece jen naklopila a ukázal se nám onen Triangl.Tam vede sice již jakás takás mírnější cesta,jenže zarostlá bodláčím s kuličkama.A taky slušně lemovaná borůvčím a maliním.Za chvíli jsme samá kulička a držky máme modrý od boruvek.Jedno ale musím uznat.Výstup na Triangl nám odhalil skutečně překrásné panorama.V dálce vidíme kopce prudké skoro jako Matterhorn,zatravněné ale precizně posekané,tráva na stojanech a suší se úplně všude.To snad sekaj z helikoptéry,či co.Máme problém v tom,že je horký den,kopec nás vyšťavil a Fanta začíná pozvolna docházet.U trianglu něco pojíme a jdem hledat nějakou odbočnou cestu na další kopce.Ach Vasile,ty se musíš v duchu chechtat a škytat,jak tě pomlouváme,jdem 2 hodiny,kopec střídá kopec,ale nikde žádná cesta,natož odbočka.A hodin přibývá. Pak pravím:"Cejtím vodu,vy ne?""Ne.""Támhle zleva.""A jo,ale my jsme se měli držet vpravo...""Tak...to jezero může být obrovský,to bude tam."Míříme do skalní zalesněné rozsedliny.Vlezem do lesa a...zůstáváme užasle stát.Představte si zhruba čtvercovou vykácenou mýtinu,tak 20x20m.Uprostřed ní stojí obrovská kruhová nádoba (viděl jsem něco podobného ve filmu o Džingischánovi,kde v takové uvařili za živa nepřátelské vojevůdce) s něčím bílým.A lidi.Ale jací.Obrovští zarostlí chlapi,oblečení převážně do pytlů na brambory opásanými v pase špagátem.Jeden má na sobě jakýsi hnědý svetr,tipuji z první světové.A taky tam pobíhají škvrňata v jakýchsi plínkách.A my beze zbraní proti nim,vysoko v horách.Stejně užaslé pohledy,jako my na ně hážou oni na nás. Jen čekám,kdo první zvedne kyj a zaraduje se,že přišla večeře. Zkusím:"Znájetě darógu k Syněvirskomu ózeru,pažalsta?"Odpověďí je ticho,jen koukají jeden na druhého.Dochází nám to.Tatarští pastevci.Mluvit musíme"Ózero,vadá,ózero".Pak jeden mávne směrem do lesa.Nevíme,zda to znamená,že nás propouští na svobodu,nebo ukazuje cestu,ale my zmizíme,jak Rumburak.Uff.Slejzáme lesem níže do strže a dole skutečně je voda.Ale ne jezero,ale horský potok.Dobrý,dotankováváme vodu do petek,je chladná a chutná znamenitě (aaaúúúúúúúúúú).Ale jinak jsme zcela ztraceni.Touhle dobou už jsme měli svačit u jezera , ale jak jsme později z mapy zjistili,teď jsme od něj nejméně 15km.Zkusíme tedy na další kopec v pravo.Lezem do šíleného prďáku,hory jsou úplně tiché,chybí i ptactvo,přelejzáme uschlé padlé smrky,potíme se a pijem tu chladnou vodu z potoka.P je na tom nejhůř,nese navíc kytaru.To mu nezávidím.Když vylezem na vrchol,pořád jsme v nějakých lesích,výhled není nikam.Furt čumíme do mapy a zkoumáme,co jsme po...,ale když tam žádné turistické cesty nejsou.Nakonec se začíná stmívat a mě se dělá nějak nevolno. V dalším lese ohlašuju stop a nocleh.Jsme utrmácení a zklamaní,co nám to ten Vasil nakukal,ale aspoň tu nejsou komáři. Když zalezem do spacáku, je zle. Přichází rychlý zvrat v našem zdravotním stavu.Prudký průjem. Ta úžasná voda musela být něčím kontaminovaná.Tak serem.Pak znovu zalezem do spacáků,P a J usnuli,já koukám skrz smrky na hvězdy a najednou v povzdálí zahřmí.Ne,jen to ne!Za hodinu už hvězdy nejsou.Budím chlapíky a připravujem dešťovou alternativu.A do toho bohužel i zvracím.Jenom já.Kluci té vody přece jen tolik nevypili.A pak to začne.Nikdy jsem se bouřek nebál,ale to jsem žádnou nestrávil na vrcholku Karpat.Je to jako když si pustíte naplno sprchu,blesky mydlí do okolních stromů.Určitou dobu se nám daří alespoň kousek těla udržet v suchu,ale ve dvě ráno už celá zem plave.Voda je všude.V batozích,ve spacáku,v mokrých hadrech.Vzdáváme to a sedíme,občas odbíhajíc se sračkou, v pláštěnkách na spadlém stromě.Bouře začala v deset večer a skončila v sedm ráno...Ale žijem.Příště : Michajlon Musk