Podoby lásky - Diskuze a zkušenosti

ave Paul Éluard
--------------------
Nemám často odvahy myslit na zítřek
Nejsem meč který směšuje jednou ranou život a smrt.Viděl jsem mnoho ukojených velikánů a poznal jsem puntíčkářské snílky.
Anatomické muže třpytící se důstojností,muže jejichž ruce nebyly živitelkami
Nýbrž orloji zrození
Ženy s nimiž se nelze stýkat
Děti bez stáří

Před svým mozkovým talířem
Rozvíjeli svou chuť
Nedávali nic výměnou
Žili ze svých vlastních zdrojů
Prudkým pohybem přerušuji všechny tyto ošklivé vzpomínky
které ukládaly noc do nočního světélka
Nemám již zkušenost
Jiné mouchy se chytají v nejčernějších koutech mého srdce
Náramky polibku kolem nekonečné paže
Za vzrušení stydlivých pohledů se nestydím
Objímám horoucně dřeń stromů pod jejich kůrou
Hledám v zemi plameny deště
Acháty tepla
Nejmenší zrnka zimního slunce
S vůní popela a s barvou lilie
Pestrá hledání pod pokrývkou nevědomosti
Byl jsem vysvobozen z bytu kde prach
Je uchován ze skromnosti a se smyslem pro pořádek
Je tam příliš mnoho jam příliš mnoho vyjetých cest
Jedeme-li zpátky
Učím se hrám jež nemají konce
Hrám při nichž jedna věc nezůstane celá
Zpěvům které trhají opony pýchy
Vrátit se byl by zdrcující pád

Ověnčena mýma očima
Je tu nejdrahocenější hlava
Jsme si tváří tvář a nic nám není neviditelné
Ustavičné šílenství
Všechno jsme si řekli
A musíme vše říci

Co váží skleněná tabule již rozbijeme
Krátký výdech ambry do prázdna
Záchvěv vrásek nad propastí
Krev již nevydává svou kořist
Svůj důvod že je bez minulosti

Úplně důvěřuji
Té která znovu lhala
Když ji došel dech přiznala pravdu
Které jsem ji učil
Smutnou a sladkou pravdu
Že láska se podobá hladu a žízni
Ale nedá se nikdy ukojit
Marně na sebe bere tělo odchází z domu
Odchází z krajiny
Obzor je jejím lůžkem

Jakže můj život pravila
Byla jsem jiná sama sebou
Jiná v životě jiná sama v sobě
A já a ti druzí
A přece mé tělo má tvář mé oči
Co jsem viděla
Nebo co viděli druzí
Co vidíš ty

Viděl jsem slunce jak opouští zemi
A zemi jak se zalidňuje spícími muži a ženami
Viděl jsem přesýpací hodiny oblohy a moře
Přesýpací hodiny šatu jenž padá
A tělo které se vztyčuje
Otevřené dveře venku je král
Zpívá z plna hrdla
Réva se zavěšuje na vítr
Stěny jsou zatíženy prostorem
Průzračnou samotou

Viděl jsem ženu jak hledí na novorozené dítě
Jak na tašku spadlou ze střechy
Na své dítě vyrůstající v člověka
Viděl jsem svého nejlepšího přítele
Jak v ulicích města
Ve všech ulicích zvečera
Kope dlouhý tunel svého hoře
Nabízel
Všem ženám
Růži jakou jen on může dát
Růži rosy
Podobnou opojení z žízně
Pokorně je prosil
Aby přijaly tuto malou pomněnku
Třpytící se růži
V myslící ruce
V ruce jako květ

Strach tíseň bída
Pouhá zasmání
Místo vášnivého smíchu
Jenž by dovolil odložit na zítřek
Všechny ženy žádnou ženu
Ten nevyčerpatelný večer
Den byl neznámá
Nebo mrtvá

A viděl jsem jak se rodí nepostižitelné
Vysněná noc...........

Aby se poznal nejzazší konec absurdna