10.1.2009. - Diskuze a zkušenosti

Řeklo by se, úplně normální den. Je sobota, venku je pěkná zima, mráz nelichotivě zalézá za nehty a ještě do toho sněží. No a já měla jít do práce. Dělám servírku v jedné kavárně. Není to nic moc, ale jako přivýdělek při studiu to stačí. No a docela mě to baví. Beztak musím ven a vlastně i do práce, i když dnes za úplně jiným účelem. Mám tam totiž schůzku s jedním mladíkem. Jsem pěkně nervózní, ač by se dalo říci, že ho znám už spoustu měsíců, dnes ho uvidím poprvé. Poprvé… Budete se smát, ale seznámili jsme se na internetu…já vím, jsem cvok. Jako bych slyšela mojí mamku: Jsi normální? Vždyť ho vůbec neznáš…co když to bude nějakej úchyl…? Proto jsem ji o té schůzce neřekla, i když máme moc hezký vztah a ona je spíš moje kamarádka než máma, ale přesto tentokráte jsem si to mé sladké tajemství nechala pro sebe. Věděla o něm jen Jana, má kolegyně z práce. Byla jsem s ní domluvená, že v tu dobu, kdy se má konat naše rande přijdu na chvilku obsluhovat. Mám to ale pěkně vymyšlené, budu mít možnost si ho prohlédnout a on vůbec nebude vědět, že si objednává kávu u té, s kterou má za chvilku schůzku. Ještě tam nebyl. Ač nevím jak vypadá, záměrně jsme si totiž nevyměnili fotografie, aby bylo naše shledání napínavější,vím, že bych ho poznala. Bude mít tradičně malou růžičku v klopě nebo někde na těle…I já mám svůj kvítek na sobě, pod zástěrou, kterou musíme nosit při obsluze zákazníků, není vůbec vidět…Pak jsme si ještě smluvili jedno heslo: Naše růže kvete i v zimě… Že je to romantický, jak v nějakým filmu…?Zrovna jsem byla otočená zády od pultu a připravovala v kávovaru kávu, když jsem uslyšela někoho vcházet…Bála jsem se otočit, bylo totiž přesně 10 a to byl čas naší schůzky…Byl to on…chvilku se nesměle rozhlížel po místnosti, v ruce svíral malou růžičku a pak usedl za stůl naproti dveřím…Zdřevěněly mi nohy a srdce nabralo na obrátkách…Koukej tam mazat, říkala Jana, vždyť jsi na tuhle chvíli čekala tak dlouho…Já to nezvládnu…ale zvládneš…běž…a strčila do mne a já se vyřítila zpoza pultu a ještě rozbila hrnek, v němž jsem si chtěla udělat kávu…Mladík se usmál a dál se rozhlížel po místnosti. Když jsem došla k jeho stolu, srdce jsem měla až v krku, takže nebylo pochyb, že ze sebe nedostanu ani slovo…Když už jsem tam stála asi minutu a zírala na něj…zeptal se on: Asi jste se mě chtěla zeptat, co si objednám…ano, jistě, máte nějaké přání? Víte, já na někoho čekám, takže snad jen kávu, děkuji…Kávu…presso nebo turka? Presso, díky…Počítala jsem do deseti..jedna, dvě….deset a když jsem mu na stůl pokládala kávu, řekla jsem onu větu, díky nimž by mne mohl poznat…: Máte hezkou růži, jestlipak ta vaše kvete i v zimě…? Podíval se na mě, tak mile a zmateně…ale to už jsem si sundávala zástěru, aby i on mohl vidět můj červený kvítek připevněný na tričku…Naše růže kvete i zimě, odpověděl…Přisedla jsem si ke stolu a to už nad námi stála Jana s tužkou a zápisníkem v ruce a ptala se: Vidím, že vám už doprovod dorazil, takže, co si dáte? Pokud vím, tak slečna si dá svařák a já vlastně taky. Děkujeme…Povídali jsme si snad hodinu nebo dvě, já nevím…každopádně už začali dávat židle na stoly a začali uklízet, v sobotu máme totiž otevřeno jen do dvanácti.Ale bylo to tak příjemné povídání, jako bychom se znali snad sto let.Štěstím se mi točila hlava, bylo jasné, že jsem do něj až po uši zamilovaná…Ze snění mě vyrušil až jeho hlas: Takže, kam půjdeme teď? Zeptal se. Chtěla bych tě vzít na jedno místo, víš, jak jsem ti o něm psala, na jeden kopec, kde jako by se zastavil čas…Myslíš ten, který je uprostřed města a i přes to je to zázrak přírody, stromy tam v létě září všemi barvami a kytičky kvetou a je tam les i louka…?Ano, přesně tam…tak pojď třeba i tam nám budou naše růže kvést i v zimě…budeme společně hledat, souhlasíš? Kývla jsem, budeme je hledat…spolu…a odkráčeli jsme ruku v ruce vstříc té kráse… 10.1.2009 řeklo by se, úplně normální den, ne však pro mne a pro něj taky ne...je to začátek naši cesty, kterou půjdeme spolu...spolu...