Najdise.cz ... najdi a poznej lidi, kteří se narodili ve stejný den jako ty ...
Dá se v horoskopu poznat blízkost smrti? - Diskuze a zkušenosti
- Astrologie
online Osobní horoskop (radix) Partnerský horoskop Tranzitní horoskop Psychologická astrologie Online výpočty
solár, direkce, revoluce, kompozit a další ...
Lunární kalendář
- Horoskopy 2024
kalendáře a jiné Znamení zvěrokruhu Partnerský horoskop Ascendent a Descendent Horoskopy na rok 2024
Čínský, Keltský, Výklad karet, Léčivé kameny, a další ... Kalendáře na rok 2024
Čínský horoskop 2024
- Slavné osobnosti
astro databáze - Narozeniny
jména, svátky - Numerologie
online - Poznej
znamení - Galerie
uživatelů - Diskuzní
fórum
Dá se v horoskopu poznat blízkost smrti?
29.02.2024 - 12:47
petrasauerova
Dá se v horoskopu poznat blízkost smrti?
Můj otec se narodil 20.8.1943 v Rohozné u Svitav. Celý život se k mamce 21.4.1952 (která se bála osamostatnit a odejít od něj) a ke mně choval despoticky, urážlivě. Já se ho přestala bát až kolem mých 40 let. Vědomě se mu vyhýbám. Roky jsem se ho bála a nyní k němu cítím odpor. Můj syn, jeho vnuk (3.2.2003) se s ním 5 let neviděl, protože o něm prohlásil, že je parchant. Teď je otec v nemocnici a přeje si vidět vnuka. Já za ním nedokážu přijít, i lkdyž teď vypadá jako troska. Nějak mi nejde cítit lítost, ale zároveň je mi z mých negativních pocitů špatně. Doktorka mi po telefonu řekla, že otec má zánět plic a podezření na onkologický nález na plicích a v žaludku. Dá se poznat, zda je to s ním vážné nebo podle horoskopu, že se blíží konec?
Příspěvky: Všechny | nanuk
01.03.2024 - 04:50
| Filtr
nanuk
Asi se to z horoskopu dá i poznat, protože tady mi holky kdysi řekli, že v horoskopu mého syna jde vidět, buď onemocnění a nebo odejditi staršího muže z rodiny a stalo se to Já se ptala na syna, že mám o něj strach a nakonec to byl jeho otec.
01.03.2024 - 07:08
| Filtr
nanuk
Myslím si, že není povinnost udělat to co si přeje ted´ děda a už vůbec né, když to člověk necítí a dokonce mu to dělá zle na duši i těle. Souhlasím tady z názory, že je třeba hlavně odpustit.....je to důležité pro obě strany.
Nevím zda Vám to "pomůže", já byla vychována okolím, že je třeba to a to atd....prostě stará škola.....
Ale život mě naučil se už dívat na situace jinak a hlavně dělat tak, jak to cítím já, neubližovat sobě a ani okolí, neřešit druhé a z přítomnosti jednat.
Můj manžel se před těžkým úrazem, hned kóma celou dobu, pak následná smrt, určitou dobu ke mě a synovi nechoval hezky..., nebylo to vůbec jednoduché chodit pravidelně do nemocnice a koukat jak postupně chřadne, ale já to zvládla a nědělala si v sobě zlobu a odpor..... Syn tam nebyl vůbec, né že by měl k němu odpor, ale nebyl to hezký pohled a taky i já jsem mu říkala, že záleží jen a jen na něj zda tam chce jít a nedělá nic spatně.....rodina to nijak neřešila, spíše vzdálená a lidé z okolí, že by měl jít za tátou, tak ho zviklali a teda, že půjde, já viděla, že ná to nemá citově ani fyzicky, tak jsem ho uklidnila, že at´se vykašle na lidi, oni nežijou naše životy atd.... když měl manžel pohřeb syn šel. Dokonce jedna hodně blízká osoba z naší rodiny se nakonec omluvila a na pohřeb nepřišla. Nejdříve mi spadla brada, ale pak jsem si řekla, že to není povinnost a je to každého osobní věc... a vůbec jsem se nezlobila ( té osobě se nelíbilo jak se k nám manžel choval) nemá k němu žádný odpor.
A ještě jeden příklad... moje babička, máma od táty, k nám nebyla moc srdečná, spíše nás pořád ukolovala a nadržovala detěm od jejich dcer ( třeba jsme si dohromady hráli, když se podávalo jídlo, já a brácha jsme byli vyzváni, at se jdeme najíst domů ke svojí mámě) jako dítě jsem to docela vnímala, ale pak jsem to nějak už neřešila....
No a když už jsem byla dospělá a bydlela jinde a babi byla u jedné dcery, tak jsme se už vlastně ani nevidávaly (byly tam taky nějaké rodinné rozpory), pak byl covid a babi zemřela, pohřeb byl omezený v té době, ale kdybych moc chtěla, tak jsem jít mohla....večer jsem zapálila svíčku vzpomněla si na ní a vlastně odpustila vše na co jsem si tak nějak z dětství vzpomněla....a řekla si vždyt ona ani jinak neuměla a to byla svoboda. Kdysi bych to řešila zda je to etické, co si řeknou lidi atd...
Mějte se pěkně a s láskou k sobě
Nevím zda Vám to "pomůže", já byla vychována okolím, že je třeba to a to atd....prostě stará škola.....
Ale život mě naučil se už dívat na situace jinak a hlavně dělat tak, jak to cítím já, neubližovat sobě a ani okolí, neřešit druhé a z přítomnosti jednat.
Můj manžel se před těžkým úrazem, hned kóma celou dobu, pak následná smrt, určitou dobu ke mě a synovi nechoval hezky..., nebylo to vůbec jednoduché chodit pravidelně do nemocnice a koukat jak postupně chřadne, ale já to zvládla a nědělala si v sobě zlobu a odpor..... Syn tam nebyl vůbec, né že by měl k němu odpor, ale nebyl to hezký pohled a taky i já jsem mu říkala, že záleží jen a jen na něj zda tam chce jít a nedělá nic spatně.....rodina to nijak neřešila, spíše vzdálená a lidé z okolí, že by měl jít za tátou, tak ho zviklali a teda, že půjde, já viděla, že ná to nemá citově ani fyzicky, tak jsem ho uklidnila, že at´se vykašle na lidi, oni nežijou naše životy atd.... když měl manžel pohřeb syn šel. Dokonce jedna hodně blízká osoba z naší rodiny se nakonec omluvila a na pohřeb nepřišla. Nejdříve mi spadla brada, ale pak jsem si řekla, že to není povinnost a je to každého osobní věc... a vůbec jsem se nezlobila ( té osobě se nelíbilo jak se k nám manžel choval) nemá k němu žádný odpor.
A ještě jeden příklad... moje babička, máma od táty, k nám nebyla moc srdečná, spíše nás pořád ukolovala a nadržovala detěm od jejich dcer ( třeba jsme si dohromady hráli, když se podávalo jídlo, já a brácha jsme byli vyzváni, at se jdeme najíst domů ke svojí mámě) jako dítě jsem to docela vnímala, ale pak jsem to nějak už neřešila....
No a když už jsem byla dospělá a bydlela jinde a babi byla u jedné dcery, tak jsme se už vlastně ani nevidávaly (byly tam taky nějaké rodinné rozpory), pak byl covid a babi zemřela, pohřeb byl omezený v té době, ale kdybych moc chtěla, tak jsem jít mohla....večer jsem zapálila svíčku vzpomněla si na ní a vlastně odpustila vše na co jsem si tak nějak z dětství vzpomněla....a řekla si vždyt ona ani jinak neuměla a to byla svoboda. Kdysi bych to řešila zda je to etické, co si řeknou lidi atd...
Mějte se pěkně a s láskou k sobě
01.03.2024 - 09:08
| Filtr
nanuk
:Koukla jsem teď na tranzity moje, syna a bráchy a letos máme všichni tranzit saturna na lunu já a syn saturn kvadrát luna a brácha saturn opozice luna. Nějak moc shod v rodině . Syn a brácha mají lunu v 8.domku snad to nebude nic špatného pro mě a mojí mamku, máme už jen ji. Mamka bude mít tranzitně uran kvadrát slunce a kvadrát asc. snad to bude pro nás vše zvládnutelné poslední roky je to fičák právě přes to zdravíčko, úmrtí a psychiku. Mamka je 15.8.1953 v 5:00 Třinec. Syn 19.4.1999 v 21:32 Olomouc a brácha 27.11.1975 9:35 Opava. Prosím je tam vidět něco špatného....
01.03.2024 - 09:21
| Filtr
petrasauerova
» nanuk
No, mně je fakt hnusně. Máma se celý život bála osamostatnit. Nechala se ponižovat od tyrana. A já jí od dítěte dělala psychologa. Místo aby dítě šlo za matkou se vybrečet, tak mi máma celý život chodí říkat, jak je nešťastná, co jí táta provedl a jak se cítí. Jsem jako dítě z toho byla hotová, protože jsem neviděla řešení. Od táty mi sprosté urážky přestaly vadit. Tak jiná taktika: od jeho 40 let jsem slyšela, že má nateklé klouby, koukej, co beru prášků, radši bych umřel, umřu.... Na to jsem byla dříve citlivá. Pak to začal hustit do mého syna. Jenomže ten mu asi ve svých 10 letech řekl, že každý jednou umře a když teda nemůže dýchat, proč hulí dvě krabičky denně. Takže mi táta nadal, že jsem vychovala parchanta. Když jsem bydlela sama, tak o Vánocích jsem měla depku, protože jsem cítila slušnost tátovi zavolat. Celý život nevím, o čem si s ním mám povídat. Takže když jsem se ho zeptala, jak se má, tak odpověď byla: nejradši bych chcípl. Jinak naše hovory probíhaly takto: on mi říkal potřebuji abys udělala, potřebuji, musíš. No a já až po mých 40 letech jsem se ho přestala bát, bylo mi tedy z něj hnusně. A asi před 5 lety jsem si řekla, že proč se ničím. Prostě ho vídat nemusím. Tak k našim jezdím jen pracovat okolo baráku, na zahradě apod. Ale když byl táta doma, tak dovnitř jsem nechodila. Protože mi bylo úzko. Spíš mám hnusný pocit ze sebe, že bych měla k němu cítit lítost, ale nic takového se u mě neděje. No syn mi říkal, že by za dědou do nemocnice jel. Ale se mnou. Tak tam asi budu jen stát, budu hotová a doufám, že brzy odjedeme.
01.03.2024 - 10:09
| Filtr
nanuk
» petrasauerova
Teda to je sranda a i čas narození? Bráchovi nevyšlo manželství, měl ženu o 10 let mladší, asi ten saturn v 7 domku. Má dcerku, ta ho miluje a jezdí k němu i když už jí bude 14 let. Ta je super a někdy na zabití blíženec a uran na asc.
Ted má brácha přítelkyni a taky to skřípe...., vybírá si ženy co rády vlastní, ukolujou a berou svobodu, žárlí a kontrolujou a on svobodomyslný střelec , ale on svobodu dává a je hodně pro rodinu a smysl pro pořádek měsíc v panně I kydž jsem rak s asc. ryba tak si rozumíme.
Ted má brácha přítelkyni a taky to skřípe...., vybírá si ženy co rády vlastní, ukolujou a berou svobodu, žárlí a kontrolujou a on svobodomyslný střelec , ale on svobodu dává a je hodně pro rodinu a smysl pro pořádek měsíc v panně I kydž jsem rak s asc. ryba tak si rozumíme.
01.03.2024 - 10:17
| Filtr
nanuk
» petrasauerova
Musím se přiznat, že jsem taky neuměla odejít od manžela, když se poslední dobu nechoval hezky a i k synovi to mi dralo nervy a snažila jsem se ho chránit a říkat mu, že ho do našich problému nemá zatahovat. Manžel na nás žárlil a pořád se litoval a přitom my se snažili mu pomoci a i přes to vše se kněmu pěkně chovali.... A já to chtěla vše urovnat.....Vlastně, když už jsem uvažovala, že odejdu a vlastně i syn řekl, že už uvažoval, že půjde bydlet k babi, mojí mamce, tak se mu stal do cca druhého dne ten úraz, až mě mrazí když na to pomyslím....mám velky respekt celkově k vesmíru. Nevím zda to takhle za nás za všechny vyřešil
01.03.2024 - 11:03
| Filtr
petrasauerova
» nanuk
já se narodila v 16:00 hodin. Teď na MDŽ budu slavit 20 let od rozvodu. Manželství bylo peklo, ale teď mám 6 let přítele a čím jsem starší, tím jsem tolerantnější a asi i míň od každého očekávám. Takže celkem to jde. Také nemám ráda, když mi někdo omezuje svobodu. A v okolí se často setkávám s tím, že mi ženské říkají, jak to, že mi nevadí, když přítel někam jede i na dýl nebo že si jde s chlapama někde sednout. Prostě tohle mi nevadí, nevím, proč bych ho kontrolovala. Ho nenutím, aby se mnou byl, sama také umím být. Takže kdyby ode mě chtěl odejít nebo se mnou nebyl rád, tak by byl už dávno pryč. Já bych to také nedala, kdybych se musela chlapa ptát, jestli si můžu někam zajít nebo kdyby mě kontroloval. Takže jsem také celkem svobodomyslný střelec
© 2007-2024 Najdise.cz