Chybíš mi. Kolikrát jsem tam stála a pozorovala paprsky slunce proplétající se listím. Lidé tu u tebe v roští vyhazovali pletí ze zahrádek. Z jara jsi vždy byla lemovaná krokusy, fialkami a modrými kvítky, o kterých nemám tušení,jak se jmenují. Ale vidím jejich namodralý třpyt v sluneční lázni. Ten kontrast se suchým dubovým listím, tu vůni. Vůni jarního deště ve vyprahlém lese. Tolik lidí tu chodilo, jak jsi byla vydupaná, cestičko. Deset let od nejmilejší vzpomínky uběhlo, vydupaná je nová cesta. Kousek od tebe.. proč. Proč tě vyměnili za luční cestu bez stromoví,bez úkrytu. Co je na tom lepšího? Vždyť cestička na kraji lesa lemovaná duby a bezovým porostem, květinami z opečovávaných okolních zahrádek, to kouzlo. Zůstala z tebe zarostlá okrajová část lesa, džungle z roští zapadaná stromy. Bez kouzla, nevyužitá, nepotřebná , nic.