Vypadá to, že jsem měl skoro celý život jednu psychickou poruchu. Narážel jsem na to často, ale vypěstoval jsem si asi dost nekorektní "přemostění", které mi jakože umožňovalo pobývat v realitě. Ale nebylo to dobré "přemostění" - jednak ta porucha občas probublala na povrch a jednak to "přemostění" bylo za určitou cenu - hodně věcí díky tomu nebylo v mých silách. A našlo se taky hodně lidí, kteří to ať už vědomě nebo nevědomě zneužívali.
Porucha je zatím celkem neznámá, ale blízko diagnóze byli možná v roce 1997 vojáci. Tehdy jsem tomu nevěnoval pozornost a porucha se pak sama bránila odhalení. Každopádně moje nehoda na kole "vymazala" to "přemostění" a najednou jsem si hodně věcí uvědomil, včetně reálné existence té psychycké poruchy.
Aktuálně o sobě vím, že nesnesu jakýkoliv (psychický) nátlak. Elementární nutnosti mi nedělají problém, ale problém mi dělá nátlak s reálnou možností požadovanou věc odmítnout. Je snadné mne oklamat, takže si pak třeba neuvědomím, že mám právo volby a "poslechnu" - o to horší je to ale potom, když zjistím že jsem jinou volbu měl a byl jsem oklamán.
Na vojně to bylo dost aktuální a možná i proto byli tak blízko nějakému zjištění. Mám vyžádanou zprávu z roku 1997 z archivu - uvidím, co se dočtu.
Teď se dá říct, že jsem se po nehodě zbavil dost vypěstovaných stereotypů a nacházím se jako zranitelné malé dítě někde na začátku života. Ale dává mi to velkou naději se poprvé (s nezkaleným zrakem) vyrovnat s nějakým mým dávným problémem..