Audioknihy, rozhlasové hry, mluvené slovo - Diskuze a zkušenosti

funky » Bosch Od twaina ojedinele. (...)
---
Jako by to ani nenapsal on, viď? ;)

funky Audioknihy moc nemusím, ale dobře se mi poslouchalo třeba Na dně v Paříži a Londýně od Orwella.
Nebo Tak pravil Zarathustra od Nietzscheho :-)

Bosch » funky Jojo je to od něj netradiční.

funky Umění války, Sun-C, 6. stol. př. n. l. - https://uloz.to/file/s4orpbvCjN9A/…

funky » Deam (10. díl, 20:50)
(…) "Amerika tuhle válku prohraje," prohlašoval stařík. "A Itálie ji vyhraje." "Amerika je nejsilnější a nejbohatší země na světě," upozorňoval ho Nately s důstojně hrdým zápalem. "A americkému vojákovi se nikdo nevyrovná." "Svatá pravda" souhlasil ochotně stařík s náznakem škodolibého potěšení. "Zato Itálie je jednou z nejchudších zemí na světě. A horší voják než italský se asi taky těžko najde. A proto si moje země vede v téhle válce tak dobře a vaše dělá jednu blbost za druhou. Němci odtud teď utíkají a my jsme pořád tady. Za pár let odejdete i vy, ale my tu zůstaneme i potom, chápejte. Právě to, že je Itálie taková strašně chudá a slabá, z nás dělá silnou zemi. Italští vojáci teď už neumírají. Ale američtí a němečtí ano. To mám na mysli, když říkám, že si vedeme neobyčejně úspěšně. Anó, jsem stoprocentně přesvědčený, že Itálie tuhle válku hladce přežije, a že bude existovat ještě dlouho potom, co vaše země zanikne." "Amerika nikdy nezanikne!" zvolal Nately vášnivě. "Zanikl Řím, zaniklo staré Řecko, zanikla perská říše. Padlo Španělsko, zanikly všechny velké země. Proč by neměla zaniknout i ta vaše? Co myslíte, jak dlouho bude ještě existovat? Věčně? Uvědomte si, že za takových pětadvacet miliónů let zničí slunce celou naši planetu."
(11. díl, 02:40)
(…) "Cožpak to je takové umění, vyhrát válku?" posmíval se mu ten neřestný starý špinavec. "Mnohem důležitější je umět válku prohrát – vědět, kterou válku můžete prohrát. Itálie prohrává jednu válku za druhou už celá staletí a podívejte se, co všechno jsme přesto dokázali." Nately na něj valil oči s neskrývaným ohromením.
(11. díl, 05:34)
(…) "Vidíte? Jen si to představte – člověk jeho věku, a riskuje ten krátký zbytek života, který má ještě před sebou, pro něco tak absurdního, jako je vlast." "Za všechno, pro co stojí za to žít, stojí za to i umřít," prohlásil Nately. "Jestli je na světě něco, za co by stálo umřít, je určitě lepší zůstat kvůli tomu naživu," řekl na to ten starý rouhač.

Hlava 22... takový americký Švejk :-) Díky za tip! To jsem si vždycky chtěla přečíst, ale je to docela bichle...

Deam » funky Rádo se stalo. :) Tohle je opravdu nadčasové. :)

Přidám ještě hodně známou pasáž se zemědělskou tématikou :)

"Specializoval se na vojtěšku. A velmi se mu dařilo v jejím nepěstování. Vláda mu platila za každý bušl vojtěšky, který nevypěstoval. Čím více vojtěšky nevypěstoval, tím víc peněz od vlády dostal. A každý halíř, který si neděláním vydělal, investoval do nákupu dalších hektarů polí, aby zvýšil objem nevypěstované vojtěšky. Otec Majora Majora se věnoval nepěstování vojtěšky bez ustání. Celé dlouhé zimní večery zůstával ve světnici a nepouštěl se do oprav postrojů a z postele vstával vždy už před polednem, aby se ujistil, že se nic neudělalo. Všechny peníze investoval moudře a brzy byl jedním z největších nepěstitelů vojtěšky v celém okrese. Sousedé za ním chodili s žádostmi o nejrůznější rady, jelikož vydělal tolik peněz a musel být tudíž moudrý muž. „Bůh ví, že člověk sklidí, co zasel,“ říkával všem."


Podle Lustiga je inspirace Švejkem přiznaná.

Pamatuji se, že na první pokus jsem to přečíst nedokázal, musel jsem se k tomu po čase vrátit, ale už je to opravdu hodně dávno.

funky » Deam Tak aspoň víme, z jaké knížky se Andrej učil! Ale to zas není jen on, celý systém dotací je pokřivený...

funky Já teď čtu Pána Prstenů, což je moje srdcovka. <3

Malá ukázka z knihy třetí...

(...) "(...) Jak může člověk posoudit, co dělat za takových časů?" "Jako to posuzoval vždycky," řekl Aragorn. "Dobro a zlo se od včerejška nezměnily; a nejsou různé pro elfy a trpaslíky a pro lidi. Je úlohou člověka rozlišit je ve Zlatém lese stejně jako doma."
(...) "(...) Nevím, co jsou strany. Jdu vlastní cestou; ale vaše cesta může jít kousek se mnou. (...)"
(...) "Myslím, že teď už vím, oč mu jde. Chce se stát mocí. Myslí mu to v kovu a kolečkách, nezáleží mu na věcech, které rostou, leda když mu právě mohou posloužit. (...)"
(...) "Víte, ztratily jsme entky." (...) "Je to celkem zvláštní a smutný příběh," pokračoval po odmlce. "Když byl svět mladý a lesy divoké a širé, enti a entky – a byly to tenkrát entí panenky! Jak líbezná byla Fimbrethil, lehkonohý Prouteček, za dnů našeho mládí! – chodili spolu a bydleli spolu. Naše srdce však nerostla dál stejným směrem: enti si na světě zamilovali to, s čím se setkávali, a entky vymýšlely jiné věci; enti totiž milovali veliké stromy a divoké lesy a stráně vysokých kopců a pili z horských potoků a jedli jen to ovoce, které jim stromy setřásly do cesty, a učili se od elfů a rozmlouvali se stromy. Entky se ale věnovaly menším stromům a slunečným loukám, kam lesy nedokročily; v houští spatřily trnky a divoké jabloně a zjara kvetoucí třešně, v létě u vody zelené bylinky a na podzim trávy vysemeňující se v polích. Neměly touhu s věcmi mluvit; přály si však, aby je slyšely a poslouchaly. Entky jim nařídily růst tak, jak si přály ony, a nést listy a plody, jaké se líbily jim; entky si totiž přály mít pořádek, hojnost a pokoj. (Tím myslely, že má všechno zůstat tam, kde to zasadily.) Tak si entky vytvořily zahrady a žily v nich. Ale my enti jsme chodili na toulky a do zahrad jsme přicházeli jen občas. (...) Když jsem ji naposled viděl, byla v mých očích pořád překrásná, i když se entí panence moc nepodobala. Entky se totiž shrbily a opálily namáhavou prací; vlasy jim slunce vypražilo do barvy zralého obilí a tváře měly jako červená jablíčka. Oči ale pořád měly jako náš lid. Překročili jsme Anduinu a přišli do jejich země. Našli jsme však poušť: všechno bylo vypálené a vyrvané z kořenů, protože tudy prošla válka. Entky tam nebyly. Dlouho jsme volali, dlouho jsme hledali a ptali se každého, koho jsme potkali, kam entky odešly. Někdo říkal, že je nikdy neviděl, někdo říkal, že je viděl odcházet na západ, někdo na východ a jiný na jih. Ať jsme šli kamkoli, nikdy jsme je nenašli. Hluboká byla naše bolest. Jenomže divoký les volal a my jsme se do něj vrátili. Mnoho let jsme vycházeli hledat entky; putovali jsme široko daleko a volali jejich krásná jména. Jak plynul čas, chodili jsme stále vzácněji a ne tak daleko. A teď už jsou pro nás entky jenom vzpomínka a vousy máme dlouhatánské a šedivé. Elfové složili spoustu písní o entím hledání a některé přešly do lidských jazyků. My jsme ale o tom žádné písně neskládali. Stačilo nám prozpěvovat jejich krásná jména, když jsme na entky vzpomínali. Věříme, že se snad v budoucnosti zase shledáme a někde možná najdeme zemi, kde bychom mohli žít spolu a byli bychom všichni spokojení. Předpovídá se však, že to bude, teprve až ztratíme všechno, co dnes máme. A je docela dobře možné, že se ten čas konečně přiblížil. (...) Moc rád bych ještě někdy viděl Fimbrethil. Ale tak už to chodí, přátelé moji, písničky jako stromy nesou ovoce jen ve svůj vlastní čas a po svém; a někdy zchřadnou předčasně."
(...) "(...) Stane se věc, jaká se nestala od Starých časů: enti se probudí a zjistí, že jsou silní."