Procházela jsem se noční krajinou,kde Zima právě vládla svým žezlem ze stříbraOkouzlena zasněženou plání a krásou nevinnoujá viděla padat hvězdu nebo snad andělská křídla…?Já chtěla jsem tu krásu zachytitdo své dlaně, co napřežena bylaVšak nebylo mi souzeno tu krásu uchopiti kdybych tu sto let stála a nikdy nezemřela…Tak jsem jen hleděla na to cosico nikdy uchopeno nemá být…Náhle můj sen do reality procit,když začal z nebe padat sníh…Tak silně začlo chumelitjaké to štěstí,jaký náhlá zvratmá duše začala se blahem tetelit,ač bylo chladno a chtělo se mi spát…Ta hvězda, jež na zem padalase na okamžik malý zastavila,v mých uších náhle rozezněla se píšťala,jež mě svým zvukem tak krásně škádlila…Bylo mi zvláštně v tom zimní stínuzahalena šerpou nebo snad do svých splínů…,bylo mi zvláštně a teplo najednoubylo mi krásně, já šla jsem za tebou…
ave
Za hvězdou padající okouzlena, za hvězdou,která nemá jména. Jdeš sama zimní krajinou, a bílé vločky padají....
Hvězda co štěstím zazářila v čase po chvíli,ale ztratila se.... však Andělé k tobě se slétají. Když zlehka obejmou tvou duši Tak šerý splín se štěstím se smísí..
A v srdci navždy uzamčena zůstanou lásek tvých všechna jména, když dotkneš se jich potají Andělé k Tobě se slétají....
Renor
» ave
...i za sto let já nechci tady nechat ta jména, jež učinila šťastnou duši mou... já vím, není výmluvou, že jsem jen žena, co touží a chce jít za duhou...
Vím Andílci,co křídla ještě mají slétají se tady u nás na náš dvůr... vím, že pravdu o lásce dávno znají... mám se jich zeptat?
Mám dát srdce celé, nebo jenom půl...? (Alenko moje zlatá... )
Renor
» ave
...já půjdu za tou duhou... já celé srdce dám napospas... chtěla bych svoji zásluhou jít za ním, snad na cestě svojí nebudu potřebovat kompas...?