Byli jednou dva mniši náboženství zen, kteří se lesem vraceli do kláštera. Když dorazili k řece, uviděli ženu, jak sedí na břehu na bobku a pláče. Byla mladá a přitažlivá. „Co je ti:“ zeptal se starší? „Moje matka umírá. Je sama doma na druhém břehu řeky a já ji nemohu přebrodit. Zkoušela jsem to,“ vzlykala dívka, „ale proud mě unáší a nikdy se bez pomoci nedostanu na druhou stranu... Myslela jsem, že ji už neuvidím naživu. Ale teď... Teď jste se objevili vy, někdo z vás dvou mi může pomoci přebrodit...“ „Kéž bychom mohli,“ litoval mladší, „ale jediný způsob, jak ti pomoci, je přenést tě přes řeku, a naše sliby čistoty nám zakazují veškerý kontakt s druhým pohlavím. Máme to zakázáno... Je mi líto.“ „Mně je to taky líto,“ řekla žena a dala se zase do pláče. Starší mnich poklekl, sklonil hlavu a řekl: „Vylez mi na ramena.“ Žena tomu nemohla uvěřit, ale rychle vzala svůj raneček a sedla si obkročmo na mnicha. Mnich s velkými obtížemi přebrodil řeku a mladý za ním. Když došli na druhou stranu. Žena slezla, přiblížila se ke starému mnichovi a chtěla mu políbit ruce. „To je v pořádku, to je v pořádku,“ řekl stařec a schoval rychle ruce. „Běž svou cestou.“ Žena se vděčně a pokorně poklonila, vzala své šaty a rozběhla se do vesnice. Mniši se beze slova pustili ke klášteru. Zbývalo jim ještě deset hodin cesty... Kousek před cílem řekl mladík starci: „Mistře, víte lépe než já o našem slibu zdrženlivosti. Avšak přenesl jste na ramenou tu ženu přes celou šíři řeky.“ „Já jsem ji přenesl přes řeku, to je pravda. Ale co se děje s tebou, který ji stále ještě na ramenou neseš?“
(zenový příběh z knihy Budu ti vyprávět - Jorge Bucay)