Najdise.cz ... najdi a poznej lidi, kteří se narodili ve stejný den jako ty ...
Introvertnost a vypořádávání se s kolektivem - Diskuze a zkušenosti
- Astrologie
online Osobní horoskop (radix) Partnerský horoskop Tranzitní horoskop Psychologická astrologie Online výpočty
solár, direkce, revoluce, kompozit a další ...
Lunární kalendář
- Horoskopy 2024
kalendáře a jiné Znamení zvěrokruhu Partnerský horoskop Ascendent a Descendent Horoskopy na rok 2024
Čínský, Keltský, Výklad karet, Léčivé kameny, a další ... Kalendáře na rok 2024
Čínský horoskop 2024
- Slavné osobnosti
astro databáze - Narozeniny
jména, svátky - Numerologie
online - Poznej
znamení - Galerie
uživatelů - Diskuzní
fórum
Introvertnost a vypořádávání se s kolektivem
01.05.2020 - 08:13
Najdise.cz
Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Prairie, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Systémová zpráva: Příspěvek je od uživatele Prairie, který(á) již smazal(a) registraci na tomto webu:
=====
Introvertnost a vypořádávání se s kolektivem
Diskuze a můj dotaz je spíš směřovaný na ty z vás, kteří jste také introverti - jak jste se vyrovnali s tím, že po delší době jednoduše nedáváte lidi, konkrétně práci nebo diskuzi ve skupině lidí?
Já to mám tak, že po cca hodině v kolektivu začínám být vyšťavená - čím delší doba, tím horší. Čím více lidí, tím horší. Zvlášť, pokud mám s nimi interagovat. Nedokážu přemýšlet, inspirace totálně bloklá. Jsem typ člověka nepoužitelný na brainstorming ve skupině větší než jsou 3 osoby.
Vlastně jsem měla pocit, že jsem se s mojí introvertností vyrovnala, přijala to. Teď ale více a více narážím na situace, kdy si připadám jako neschopný marťan. Mám práci, ve které jde o nápady, kreativní řešení věcí. Jenže nejsem typ, co si sedne s 8 lidma a díky diskuzi něco vymyslí. Mě napadají věci postupně, nebo náhle, intuitivně, ve snu, a hlavně a převážně o samotě. Takže si na takových skupinových sezeních připadám nepoužitelná a tak trochu blbá - zvlášť, když všichni mají čím přispět a já jen sedím a mám dost co dělat, abych tam vydržela sedět a nevyběhla ven
Po jednom dni, kdy se nástřádají třeba dvě nebo tři taková sezení, to absolutně nedávám. Většinou pak večer sedím a koukám třeba hodinu do blba, někdy i brečím - spontánně tak ze sebe dostávám ten "nános" ostatních, nebo jak to nazvat.
Zásadní změna nastane, když si povídám jen s jedním člověkem - na někoho pak působím i extrovertně. Zajímám se o druhého, poslouchám, spolupracuju, jsem přátelská, spontánní.
Kolegové si asi musí myslet, že jsem fakt nebo nevím.
Už jsem přemýšlela, že to lidem vysvětlím, že řeknu, jak to mám. Na druhou stranu si říkám, proč bych měla vysvětlovat, kým jsem a obhajovat se? Momentálně hledám hranici mezi tím, kdy je dobré se přizpůsbit, zkousnout to a překonat se (a prostě ty tři hodiny plus třeba dvě následující ve skupině nějak přežít), a kdy už to jde proti mě.
Já to mám tak, že po cca hodině v kolektivu začínám být vyšťavená - čím delší doba, tím horší. Čím více lidí, tím horší. Zvlášť, pokud mám s nimi interagovat. Nedokážu přemýšlet, inspirace totálně bloklá. Jsem typ člověka nepoužitelný na brainstorming ve skupině větší než jsou 3 osoby.
Vlastně jsem měla pocit, že jsem se s mojí introvertností vyrovnala, přijala to. Teď ale více a více narážím na situace, kdy si připadám jako neschopný marťan. Mám práci, ve které jde o nápady, kreativní řešení věcí. Jenže nejsem typ, co si sedne s 8 lidma a díky diskuzi něco vymyslí. Mě napadají věci postupně, nebo náhle, intuitivně, ve snu, a hlavně a převážně o samotě. Takže si na takových skupinových sezeních připadám nepoužitelná a tak trochu blbá - zvlášť, když všichni mají čím přispět a já jen sedím a mám dost co dělat, abych tam vydržela sedět a nevyběhla ven
Po jednom dni, kdy se nástřádají třeba dvě nebo tři taková sezení, to absolutně nedávám. Většinou pak večer sedím a koukám třeba hodinu do blba, někdy i brečím - spontánně tak ze sebe dostávám ten "nános" ostatních, nebo jak to nazvat.
Zásadní změna nastane, když si povídám jen s jedním člověkem - na někoho pak působím i extrovertně. Zajímám se o druhého, poslouchám, spolupracuju, jsem přátelská, spontánní.
Kolegové si asi musí myslet, že jsem fakt nebo nevím.
Už jsem přemýšlela, že to lidem vysvětlím, že řeknu, jak to mám. Na druhou stranu si říkám, proč bych měla vysvětlovat, kým jsem a obhajovat se? Momentálně hledám hranici mezi tím, kdy je dobré se přizpůsbit, zkousnout to a překonat se (a prostě ty tři hodiny plus třeba dvě následující ve skupině nějak přežít), a kdy už to jde proti mě.
Příspěvky: Všechny | Sosna zvlčelý
03.05.2020 - 11:27
| Filtr
Sosna zvlčelý
Mě by sice mnozí netipovali na introverta, protože mne znají dosti aktivního. Jenže to jsou ti, kteří znají pouze tuto moji stránku. A popravdě některým tuto svoji tvář rád nastavuji. Někdy je to jednodušší, než cokoliv vysvětlovat. Dokážu být nějaký čas velmi extrovertní (i pár dnů), ale musí to nahradit zhruba trojnásobek času odpočívání. Tím nechci říct, že mne extrovertní poloha pouze vyšťavuje. Některé oblasti naplňuje, takže ji ke svému životu potřebuji. A pak musím dobít baterky v té své introvertní poloze, k čemuž lze využít i část energie získané v extroverzi. Ale také si musím zalézt. Do samoty, do sebe, do jeskyně. Ne proto, abych se tam flákal, lenošil, spal. Třeba rozjímám. Plánuji. A kotvím se, protože čím lépe jsem ukotven, tím snáze pak mohu opět pronikat do extrovertní polohy a nevyšťaví mne to. I dřevorubec si musí v klidu nabrousit nářadí a naplánovat, kde a jak bude zítra kácet, aby jeho výdej energie byl smysluplný. Broušení sekyry a rozplánování práce není lenošení.
Musím říct, že k tomuto životnímu rytmu mi pomohlo takové nějaké přirozené plynutí. A snad i štěstí. Třeba práci mám vysloveně vhodnou, aby mě nezničila. Ba co víc, naplňuje mě. Když už sedím v kanceláři, tak jen s jedním kolegou, který krom toho bývá občas na cestách, takže jsem tam sám. A když jsem v terénu, tak často v lesích, lukách, polích... Kolega stojí někde na dohled podle toho, jak se vzdálím, někdy na 20 metrů, někdy na kilometr. To už je člověk v podstatě sám s divočinou.
Když si představím, že bych pracoval někde ve velkém kolektivu, nebo někde v hluku, na pásu atd., to bych nedal. A kdyby dal, nestálo by to za to. Ani za mnohem více peněz, když bych byl nešťastný, chodil domů nasraný, byl protivný na všechny...
Jak píšeš o vysvětlování Tvé polohy lidem, na to bych se vyprdnul. Vždyť mezi námi žijí i lidé, kteří na introverty a extroverty nevěří, pro ně jsou to jen výmluvy. Někteří věří v placatou Zemi. A pro hlupáka každý hloupý.
Spíše bych zkusil vybudovat si jistou autonomii u vedení. Nabídnout se jim, že dokážeš efektivněji pracovat v jiném rytmu a že jim to dokážeš, když Ti dají tu příležitost. Když nedají a Tebe to bude ničit, když zápory budou převládat nad klady, tak je možná čas hledat nové prostředí.
Musím říct, že k tomuto životnímu rytmu mi pomohlo takové nějaké přirozené plynutí. A snad i štěstí. Třeba práci mám vysloveně vhodnou, aby mě nezničila. Ba co víc, naplňuje mě. Když už sedím v kanceláři, tak jen s jedním kolegou, který krom toho bývá občas na cestách, takže jsem tam sám. A když jsem v terénu, tak často v lesích, lukách, polích... Kolega stojí někde na dohled podle toho, jak se vzdálím, někdy na 20 metrů, někdy na kilometr. To už je člověk v podstatě sám s divočinou.
Když si představím, že bych pracoval někde ve velkém kolektivu, nebo někde v hluku, na pásu atd., to bych nedal. A kdyby dal, nestálo by to za to. Ani za mnohem více peněz, když bych byl nešťastný, chodil domů nasraný, byl protivný na všechny...
Jak píšeš o vysvětlování Tvé polohy lidem, na to bych se vyprdnul. Vždyť mezi námi žijí i lidé, kteří na introverty a extroverty nevěří, pro ně jsou to jen výmluvy. Někteří věří v placatou Zemi. A pro hlupáka každý hloupý.
Spíše bych zkusil vybudovat si jistou autonomii u vedení. Nabídnout se jim, že dokážeš efektivněji pracovat v jiném rytmu a že jim to dokážeš, když Ti dají tu příležitost. Když nedají a Tebe to bude ničit, když zápory budou převládat nad klady, tak je možná čas hledat nové prostředí.
© 2007-2024 Najdise.cz