…..uklízím v bytě, uklízím v sobě a vypadla na mně tato kniha. Dostala jsem ji v roce 2012,když byla vydána a teď jsem se do ní znovu začetla a domnívám se, že je přímo pro tuto dobu vývoje planety a člověka. To je jen můj názor.
…..báseň od Hany Hájkové
PŘEKROČENÍ PRAHU
Všichni máme šance stejné, časy dané přivítejme. Krizi berme jako přechod - překročení prahu, kde vidět i druhou stranu. Ucelme a vyrovnejme, co od sebe jsme oddělili, když pod vlivem tužeb svých, cestu duchovní jsme zapudili. Dostává se nám patřičné vysvětlení, že není krize, jen vycházejícího z ní poučení. Co rozum nepobere, s tím člověk se velmi pere. Odmítá ty časy dané - energie nové, proudící tak silně nyní, v nichž rozum, chtění nepřežijí.
Hlubina přítomnosti zasypána jest lidskou nevědomostí. Ponořit se do ní je se třeba, kde uloženo jest, co dlouho již člověku klid bere a spát nedá. Čas je energie, jež jak voda v řece plyne, nestojí na jednom místě - do hlubin, kde spodní proudy jsou - se řine. Jak vodopád rychle padá k zemi, i člověk strháván je chybami svými. Netuše, co na povrchu vidět bylo, jen zdánlivě zmizelo a stále v něm žilo. Skořápku tu tvrdou prorazit je třeba, by člověk pronikl do duchovního těla, kde skryté souvislosti jsou, ukazujíce, co nepochopitelnou jevilo se hrou.