VÝHONKY STROMU OMBU - Diskuze a zkušenosti

Byla to malá osada. Tak malá, že nefigurovala v žádných mapách. Tak malá, že měla jen jedno malé náměstí a na svém jediném náměstí jediný strom.
Ale lidé měli tu osadu rádi, měli rádi její náměstí a strom, obrovský strom ombu, který rostl přesně, přesně uprostřed náměstí. A také uprostřed každodenního života obyvatel osady: Každý večer po práci se muži a ženy z osady scházeli na náměstí vykoupaní, učesaní a oblečení, aby se několikrát prošli okolo stromu.
Během let se mládež, rodiče těch mladých a rodiče rodičů každý den potkávali a zdravili pod stromem ombu.
Tam se celá léta domlouvaly obchody, přijímala se důležitá rozhodnutí o obci, dohadovaly se svatby a vzpomínalo se na mrtvé.
Jednoho dne se začalo dít něco zvláštního a úžasného: z postranního kořene zničehonic vyrazila zelená ratolest se dvěma osamocenými lístky směřujícími ke slunci. Byl to výhonek. První výhonek, který strom vyhnal od doby, kdy ho znali.
Po prvním rozruchu se vytvořila komise, která zorganizovala oslavu, aby se připilo na tu událost.
K překvapení organizátorů ne všichni z osady se dostavili k přípitku. Byli lidé, kteří říkali, že výhonek přinese jenom komplikace.
A skutečně několik dní poté, co se objevil první výhonek, začal rašit další. Za měsíc se přes dvacet ratolestí dralo z již zešedlých kořenů stromu.
Radost jedněch a lhostejnost druhých mohly trvat dlouho. Varování vyslovil strážník na náměstí. Se starým stromem se něco děje. Listy mu žloutnou, jsou slabší, padají častěji. Kůra kmene, kdysi masitá a křehká, vyschla a začala praskat. Strážce vyslovil diagnózu:
„Ombu je nemocný.“
A možná umře.
Ten večer při večerní procházce se rozproudila diskuse. Někteří začali říkat, že vše je vina výhonků. Měli pádné argumenty: vše bylo dobré, dokud se neobjevily výhonky.
Obránci výhonků říkali, že jedna věc nemá nic společného s druhou a že výhonky jsou pojistkou do budoucnosti, jestli se se stromem něco děje.
Když se vyjasnily pozice, vytvořily se dvě jasně protichůdné strany. Jedna kladla důraz na starý ombu, a druhá, která podporovala nové výhonky.
Ani nevěděli jak, diskuse se čím dál víc přiostřovala a obě skupiny se od sebe více a více vzdalovaly. Když nastala noc, dohodli se, že to téma budou řešit na sousedské schůzi následující den, aby se nálada uklidnila.
Ale nálada se neuklidnila. Následující den Obránci stromu, jak se začali nazývat, prohlásili, že řešením je vrátit se zpátky. Výhonky ubírají starému ombu sílu a působí jako parazité. Proto se musí ratolesti zničit.
Obránci života, jak se pokřtila druhá skupina, vyplašeně naslouchali protože i oni už našli řešení. Je třeba pokácet starý ombu, který ve skutečnosti završil svůj cyklus. Už pouze ubírá vodu a slunce mladým. Kromě toho je starý ombu prakticky mrtvý.
Diskuse skončila hádkou a hádka pranicí, kde nechyběly výkřiky, urážky, kopance a boule. Policie ukončila pozdvižení tím, že všechny poslala domů.
Obránci stromu se toho večera sešli a rozhodli se, že situace je zoufalá, protože jejich hloupí protivníci nechtějí naslouchat argumentům, a proto je třeba jednat. Ozbrojeni zahradními nůžkami, rýči a krumpáči se rozhodli udeřit: jakmile budou výhonky zničeny, situace pro jednání bude jiná.
Spokojeně vyrazili na náměstí. Když přicházeli ke stromu, uviděli, že hlouček lidí rovná kolem stromu dříví. Byli to Obránci života, kteří měli v plánu strom podpálit.
Obě skupiny obránců se pustili do další diskuse. Ale tentokrát byly jejich ruce vyzbrojeny nenávistí, záští a chutí ničit.
Několik výhonků bylo během hádky pošlapáno. Starý ombu utrpěl také pár šrámů na kmenu a větvích. A přes dvacet obránců z každé strany skončilo té noci v nemocnici s víceméně vážnými zraněními.
Následující den se na náměstí objevilo nezvyklé panoráma. Obránci stromu kolem něj vybudovali plot a neustále ho hlídali čtyři ozbrojené osoby. Obránci života zase vykopali příkop a natáhli kolem zbylých výhonků ostnatý drát, aby odrazili případný útok.
Ve zbytku osady se nálada stala neudržitelnou: každá strana ve snaze dosáhnout podpory zpolitizovala situaci a nutila zbytek obyvatel zaujmout stanovisko. Kdo bránil strom, stal se nepřítelem Obránců života, kdo bránil výhonky, musel také k smrti nenávidět Obránce stromu.
Nakonec přeci jenom došlo alespoň k jedné dohodě: nechat rozhodnutí na smírčím soudci, toho času knězi malého místního kostela, který měl vyřknout verdikt příští neděli.
Přihlížející byli odděleni provazem, obě strany se slovně napadaly a urážely. Všude byl strašný povyk a nikdo nebyl slyšet.
Brzy se otevřely dveře a uličkou, sledován pohledem obou stran, si vykračoval stařec opíraje se o hůl. Stařec, jemuž bylo více než sto let, založil v mládí tuto osadu, naplánoval její ulice, rozlosoval pozemky a samozřejmě zasadil strom.
Všichni starce respektovali a jeho slovo si uchovalo jasnozřivost, která ho provázela celý život.
Stařec odmítl paže, které se mu nabízely ku pomoci, těžce vystoupal na pódium a promluvil k nim:
„Hlupáci!“ začal. „Říkáte si Obránci stromu, Obránci života... Obránci? Nejste schopni bránit nic, protože váš jediný záměr je škodit těm, kteří myslí odlišně.
Neuvědomujete si svoji chybu a jedni jako druzí se pletete.
Ombu není kámen. Je to živoucí bytost a jako taková má životní cyklus. Tento cyklus zahrnuje darovat život těm, kteří budou pokračovat v jeho poslání. K tomu patří i připravit výhonky, aby z nich vyrostly nové stromy.
Ale ty výhonky, hlupáci, nejsou jenom výhonky. Proto by nemohly žít, kdyby starý ombu zemřel, a život stromu by neměl smysl, kdyby se nedokázal přeměnit v nový život.
Připravte se, Obránci života! Vycvičte se a ozbrojte. Brzy přijde čas zapálit dům vašich otců s nimi uvnitř. Brzy zestárnou a budou vám překážet v cestě.
Přepravte se, Obránci stromu! Natrénujte si to s výhonky. Musíte být připraveni pošlapat a zabít vaše děti, až vás budou chtít nahradit, nebo překonat.
A vy si říkáte Obránci!
Vy chcete jediné, a to je ničit...
A neuvědomujete si,
že ničením
a ničením
zničíte neoblomě
všechno to, co chcete bránit.
Zamyslete se!
Nezbývá vám moc času...“
A když to domluvil, sestoupil pomalu z pódia a za naprostého mlčení všech kráčel skrze dav ke dveřím.
… A odešel.

(Dle vyprávění R. Tossera.)