zamyšlení - Diskuze a zkušenosti

Ahoj,
tak tohle krásný zamyšlení není moje, ale tak se mi líbí, že vám ho sem vkládám, našla jsem ho v knize Světliny a autorem je jeden náš tak trochu jinej moderátor počasí, co vždy končil svoji relaci těmito slovy „slunce v duši“

„Prý je ze mne cítit zvláštní klid“, vzpomněl jsem si na častý divácký ohlas. Žít tak tady u moře, mělo by to být samozřejmostí, připadá mi. Jeho rytmus, neustále se opakující odliv a příliv ,který na pláži pokaždé tak svědomitě a dokonale zahladil všechny včerejší šlápěje a stopy, jakoby říkal že všechno v našem lidském životě je jen dočasu a nad vším tím hemžením, radostným či zrovna utrápeným, je něco nás přesahující. To něco je věčné a my lidé, ačkoli se nám to mnohdy zejm. v našich těžkých chvílích , tak nejeví, máme na tom věčném stavu svou účast.
Velmi výmluvné mi v tomto smyslu připadají ranní procházky po písečné pláži, když se Slunce vyhoupne nad obzor a po moři se ke každému, byť tomu nejnepatrnějšímu človíčkovi rozeběhne zlatavý proud světla. Vstříc každému, i kdyby se zdánlivě zcela v té spoustě dalších zrníček písku na břehu ztrácel. Ztrácel na břehu, který běžící zrovna rovně či právě se klikatící, lemuje náš momentální život.
Měl jsem z toho silný pocit, že někdy nám sice může připadat, že jsme sami, opuštěni, že se život od nás odvrací, ale ve skutečnosti spojení s tím pravým životem je zde neustále. Stačí jen po něm vztáhnout ruku. Stačí ho jen do sebe přijmout.
Nám suchozemcům ovšem zřejmě nezbývá než toho nějak dosáhnout i bez moře." (Ján Zákopčaník)