Jak jsme mlčeli, aneb mužské kruhy jinak - Diskuze a zkušenosti

Stojím na štaflích a ruka automaticky šmrdlá: sem, tam, sem, tam… namočit! Opravit čmouhu a zase sem, tam… Občas se ozve cákanec na zem, mlasknutí štětky, výdech, zafunění, vrznutí štaflí a pár kroků. Toto se dá docela hezky dělat bezmyšlenkovitě a tak myšlenky poletují, ale ne až tak daleko. Třeba do vedlejší místnosti, kde se ozývají tytéž zvuky. Ne ode mě, ale od mého otce. A tak mlčíme a funíme a mé myšlenky zalétají k němu.
Přemýšlím o tom, jak se naše světy míjí, názory různí. To by nebylo nic neobvyklého, ale popravdě mne to netěší, že kolikrát vedeme jalová témata hovoru, protože vlastně nevíme, co si říct. Skoro jako když se bavíte s někým o počasí. Jenže s cizím člověkem mluvit vůbec nemusíte, ale když už přijedete k rodiči na návštěvu, nebo on k vám, vyplňujte čas zdvořilostními frázemi. Ne že by to nešlo, ale mrzí to, pokud vám dotyčný není zcela lhostejný. A pokud mu jdete pomáhat s malováním a stěhováním, tak asi není.

Hledal jsem cestu už dříve, ale nenašel. Někdy jsem měl pocit jako když se ocitnete v jednom výtahu s někým, koho nemusíte. Nebo kdo vám přímo ublížil. Těch pár pater jízdy je v takovém případě asi pěkně dlouhou jízdou. To uvěříte, že každá místnost je stovky metrů vysoká. A to se i zapotíte, jako kdybyste to šlapali po schodech, přestože stojíte a pozorujete mlčky čísla pater; jen ať se výtah nezasekne v mezipatře! A vidíte, někdy by měl osud dopřát lidem tuto šanci a v tom výtahu je s někým zanechat. Možná by si ti dva konečně promluvili. A až by je vyprostili, vysedli by možná dva jiní lidé, kdo ví?
Jenže toto těžko napasuji ke svému otci. Nemyslím, že my bychom měli mít nějaký důvod k negativním vztahům, k pocitům ublížení. A nejsme ve výtahu. I citová vazba zde je. A ctím ho jako jednoho z dárců mého života. Nesouhlasím s mnoha jeho názory a činy, ale přesto toto ctím. Proto mi nejsou lhostejné ty dva jiné světy, dvě jiné jiné řeči „náhodných“ příbuzných. Také jsem po něm zdědil mnohé vlastnosti, nejen štíří ascendent. Určitě bych rád byl otcem jiným, než byl on. Vím, že zde je z velké části původ toho všeho. Jen nevím, zda skutečně se lze poučit z chyb jiných, nebo si musíme za každou cenu počkat na ty vlastní.
Ještě před deseti lety jsem se tím až tolik nezaobíral. Je pravdou, že za poslední tři roky se stalo mnohé. A taky jsem se stal sám otcem. Najednou jsem v pozici jeho, sám jsem otcem. A tak mi nějak více začal tento nelad vadit. A taky je nám více let. Vidím, jak stále méně může. A vnímám, že může jednou být docela osamělý.

A toto vše mi táhne hlavou a ruka dál stereotypně šmrdlá: sem, tam… A mně je náhle hezky. V tom mlčení. V tom čase stráveném na jednom projektu, na společném cíli. Najednou vím, že k porozumění a blízkosti nemusíme mluvit. Stačí makat na tom samém. A to jsme kurva dlouho nedělali. A mlčením se rozhodně nic nepokazí. A že slova „táto, mám tě rád“ se dají říct i takto nehalasně.

Vrátil jsem se domů s vyčištěnou hlavou. Myslím, že kromě nového bytu jsem si vybílil i nějako komnatu v sobě, na níž visí visačka s čtyřmi písmeny: táta. A to se dneska namluví o mužských kruzích a podobně. Přitom někdy stačí vzít do ruky štětku a jít makat společně.

A tak Vám přeji, ať i Vy dokážete s někým jen tak hezky mlčet a aby Vám při tom bylo dobře. Třeba se štětkou v ruce, zednickou lžící, pilou, kladivem, krumpáčem, ba i trakařem (ty ovšem obouručně). Nebo i jen tak. Stojí to za to.