Najdise.cz ... najdi a poznej lidi, kteří se narodili ve stejný den jako ty ...
Poločas... - Diskuze a zkušenosti
- Astrologie
online Osobní horoskop (radix) Partnerský horoskop Tranzitní horoskop Psychologická astrologie Online výpočty
solár, direkce, revoluce, kompozit a další ...
Lunární kalendář
- Horoskopy 2024
kalendáře a jiné Znamení zvěrokruhu Partnerský horoskop Ascendent a Descendent Horoskopy na rok 2024
Čínský, Keltský, Výklad karet, Léčivé kameny, a další ... Kalendáře na rok 2024
Čínský horoskop 2024
- Slavné osobnosti
astro databáze - Narozeniny
jména, svátky - Numerologie
online - Poznej
znamení - Galerie
uživatelů - Diskuzní
fórum
Poločas...
02.07.2019 - 21:10
dan162
Poločas...
Ahoj,
občas se mne pár lidí zeptá, kde jsem. Jdu po své cestě, jsem rád, že se dobře uživím a na vzkazy a diskuze nezbývá moc času a chuti. Ještě si myslím, že nepřišel čas dalšího z mých návratů do diskuzí. Abych trochu objasnil svou cestu vám, se kterými mi tu bylo moc fajn, tak jsem sepsal (doooost dlouhou) úvahu. Je to můj názor, a ten se mění, žádné dogma, spíš zajímavý směr úvah. Kdo nemá chuť úvahy číst, ať skočí na konec k poznámkám. Semo tamo se sem podívám, mazat se nebude :-)
Daniel
______________
I. TEORIE ČTYŘ MOZKŮ
Mozek dokáže vjem přeměnit na informaci, tu vyhodnotit a spustit reakci. Někdy je součástí procesu i vědomí, jindy vědomí se ani nedozví o učiněném rozhodnutí.
Nejnovějším mozkem z hlediska evoluce je lidský mozek, šedá kůra mozková. Realitu si překládá do soustavy symbolů, pojmů a modelových závislostí a díky tomu může velmi rychle provést vyhodnocení nové situace, zaujmout postoj a určit směr. Dokáže svůj logický model stále upřesňovat, takže se realitě přibližuje natolik, že abstrakce má smysl a že nápady jsou uskutečnitelné. Jakmile je realita je ve vysokoprocentní shodě s myšlenkovým modelem (teorií), víme jak si se situací poradit. Smysly vnímají jakousi hromadu tvarů, lidský mozek nám říká, že to je židle, podobná tisícům jiných židlí, a tak si na ní sedneme. Lidský mozek nám přinesl do života řeč, pochopení, ale i komfort a teoretickou fyziku. A taky ekologické katastrofy nebo atomovou bombu. Myšlení, nejnovější výdobytek evoluce, je nejsilnější u mužů, kteří se více zaobírají vnějším světem než ženy. Smysly jsou informačním vstupem pro myšlenky. K tomu připočtěme myšlenky vznikající jako snaha o konzistenci teorií, jakmile nový poznatek zneplatnil nějakou část modelu a je třeba obnovit platnost modelu, najít platnější a lépe odpovídající hypotézu.
Starším mozkem je savčí mozek, limbický, emoční. Emoce bezpečně víme, že nemají logiku :-) V době vzniku savčího mozku totiž ten lidský ještě neexistoval, jde o samostatné vyhodnocovací centrum. Emoce v zájmu vyšší šance na přežití genetické informace zavádějí kooperaci. Z hlediska evoluce je výhodnější ve smečce kooperovat než spolu bojovat. Savčí mozek vyhodnocuje vnější situaci z našich pocitů, což jsou rozpoznané modely vzorových reakcí jako je například radost (soulad s něčím, nebo prožívaný zisk) nebo smutek (neochota něčeho se vzdát), případně empatie (shoda pocitu s druhým člověkem), aby nastal nějaký náš čin (emoční vzorce). Emoční mozek nepoměřuje soulad s abstraktními modely, ale soulad s žebříčkem hodnot, tohle je lepší než tamto, toto se nám líbí a toho se bojíme. Komunikace neprobíhá prvotně přes řeč, ale mimicky, postojem těla, pohybem, očima (tahle neslovní komunikace tvoří i dnes drtivou většinu přenosu informací mezi lidmi, tak hodně ji máme zažitou). Emoční mozek spojuje lidi navzájem, určuje co je správné - souladně s obecně sdílenými hodnotami smečky, do které patříme. Má to samozřejmě i problematickou stránku, třeba dělení na různě nesmyslné My a Oni. Savci díky tomu jsou dominantní zvířecí skupinou na Zemi a jsou schopni vývoje - učit se nové vzorce.
Před těmito mozky fungoval mozek zvířecí (plazí a rybí), mozkový kmen, který je v nás odpovědný za pohyb, prostřednictvím nervů aktivizujících a tlumících. Jde například o svaly, které můžeme řídit vyššími mozky, ale prim má plazí mozek: rukou sice běžně hýbáme, ale při pádu si chráníme rukama hlavu bez vědomého rozhodnutí. K tomu přidejme svaly vědomě neřiditelné, například srdce, svaly střev, svaly žil, svaly držící páteř… Rybí mozek je ještě starší, jeho typickou reakcí je strnout. Kořist bez možnosti uniknout nebo vyhrát je ochromena hrůzou, a je buď požírána, nebo díky strnutí svalů a utlumení srdeční, dechové aktivity předstírá smrt a snad jako rizikové staré maso občas uniká pozornosti predátora. Dál od konfliktu se po nějakém čase otřese a žije dál – bez traumatu. Plazí mozek na rozdíl od rybího umí bojovat nebo utéct z konfliktu, srdce je aktivované, energie ve svalech na maximu, pozornost také, průdušky rozšířené. Jak to vzniklo? Svaly umožnily přesun k potravě. Následně silnější druhy začaly kdysi požírat ty slabší, protože to bylo výhodnější, než zpracovávat si potravu sám. Takže každé zvíře muselo brzy umět velmi dobře rozlišit ze smyslových vnějších vjemů, zda má s tím druhým bojovat, utéct před ním (plazí, aktivizující nervy), nebo dělat mrtvou rybu, která se samovolně vzdaluje z místa neřešitelné situace (rybí, tlumící nervy). Plazí mozek nereaguje nějakým hodnotícím procesem, to je příliš pomalé, ale zkušeností přetavenou do vzorce jednání. Vzorec umožnil poznat predátora a spustit třeba únikový vzorec včas - dřív, než došlo k zvědomění. Podobně dnes ucukáváme rukou z horké plotny, a až dodatečně si uvědomíme, že důvodem bylo, že plotna byla horká. Nebo se něčeho lekneme, strneme a až za nějakou chvíli jsme schopni zase pokračovat v původní činnosti. Mimochodem, tlumící nervové dráhy rybího mozku (odpovědné za rybí strnutí), využil mladší savčí mozek ke své komunikaci - vytvářením obličejové mimiky nebo postojů těla. A ještě jedno mimochodem – reakce bojuj/uteč znamená někde aktivaci (srdce, dýchací soustava) někde zpomalení (trávicí soustava), reakce strnutí se projevuje přesně opačně. Z dlouhodobých příznaků můžeme přemýšlet, zda máme tělo po zdánlivě zapomenutém traumatu ve stresu nebo rezignaci, například kdo hůř dýchá, kdo se nemůže zklidnit, kdo trpí průjmy...
Zvířecí mozek získává bloudivým nervem vjemy zevnitř těla, které vyhodnocuje (hlavně v oblasti břicha), díky čemuž v těle funguje jako velký technolog, který vůbec nepoužívá vnější smysly - vyhodnocuje stavy v různých místech uvnitř našeho těla, a když zjistí překročení limitů, tak rozhodne o nejlepší reakci. Neví, že jsme promočeni, dokud nevnímá v těle pokles teploty. Po zranění připraví zdroje, dopraví je na místo a reguluje proces hojení. V praxi nám naroste nová kůže, ještěrce ocas. Zvířecí mozek se naučil udržovat organizmus v optimálních mezích, aby jeho genetická informace mohla žít dál. Zvířecí mozek svůj postoj odvozuje od toho, co prospívá tělu, a to na úrovni orgánů. Sníme něco zkaženého, spojíme si svůj pocit s pravděpodobným zdrojem nákazy, a příště už jen pohled nebo vůně spustí odmítavou reakci.
Rozhodování zvířecího mozku je dost pomalé a v běžném životě nepoužitelné. Nemá schopnosti lidského mozku, jeho abstrakce, aby poznal židli, neumí se ve vteřině řídit druhými jako emoční mozek, neumí rozlišovat mezi fikcí a realitou, hypotézou a skutečností – bojí se třeba i tygra v televizi. Proto si plazí mozek vyvinul jinou schopnost učení – zapamatováváním nějakých znaků z prožité situace, alias spouštěčů, po kterých následuje automatická reakce. Tvar těla tygra, jeho vůně nebo trus vyvolá přípravu na útěk/boj. Aby zvířecí mozek dokázal nás úspěšně provést životem (zachovat a předat genetickou informaci), musí mít k dispozici ohromnou databanku vzorců nasbíranou za dlouhou dobu evoluce (a předávanou dalším pokolením). My lidé, ale i třeba nám velmi vzdálený hmyz máme společný vzorec „nastal pokles atmosférického tlaku (před deštěm) = schovej se, případně ještě se před tím pořádně najez!“ Tehdejší deště asi byly dlouhé / prudké. Vytvářené vzorce plazího mozku byly pozdějším emočním mozkem obohaceny o emoční složku, tak vzorce známe dnes, proto mluvíme o „emočních“ vzorcích, i když svou podstatou jsou plazí a zapisují se fyzicky do falešných nervových center ve svalech.
Máme ještě jedno rozhodovací místo, velmi neprozkoumané, naší vlastní buněčnou úroveň. Vjemy získané na buněčné úrovni jsou zde i vyhodnoceny a ústí do nějaké reakce organizmu: odpor/přijetí, které je hlavní reakcí u málobuněčných živočichů. Zdaleka nejdelší čas naši předci žili jako zanedbatelně velcí tvorové, kteří se nedokázali pohybovat, jen přijímali nebo odmítali, co k nim voda zanesla. Přijímání a odpor jsou hodnocení buněčné úrovně, například vajíčko má postoj přijetí ke zvolené spermii, ale k ostatním má odpor. S postoji vzniklými na buněčné úrovni vyššími mozky nehneme, ale vnímáme je. Můžeme je někdy vědomím (ke své škodě) ignorovat, třeba chlastat i přes vědomí, že si tím ničíme tělo. U slabšího odporu můžeme provést přisvojení, třeba koláček, ke kterému máme slabý postoj odporu (zjistitelný třeba kyvadlem), můžeme svým dotykem přijmout a odpor k němu zmizí - kyvadlo potvrdí, že koláček je nyní už přijímaný. Intuice si myslím je také odmítnutí nebo přijetí, schopné prorazit do vědomí skrz novější mozky s tím, že u někoho vědomí takovou cestu může zamáznout (takže se podruhé neopakuje), u jiných intuice neexistuje (není průchozí cesta do vědomí) a zbytek lidí nedokáže intuici ignorovat.
Druhou buněčnou reakcí je rozdělení. Pohlavní pud jako příkaz zopakovat dosud nejúspěšnější modelovou řadu je také náš nejhlubší základ. Víceméně žijeme jen proto, abychom přenesli a zmnožili přenášenou genetickou informaci, a ta dostala k životu dočasné tělo jako obal, který dokáže reagovat na nové podmínky lépe, než dokáží předešlí nositelé genetické informace (například rodiče). Dokonce to vypadá, že genetická informace si ze své bohaté databanky vybírá své budoucí tělo - se svými sklony, přednostmi či zraněními, většinu z nich ještě před početím. A není od věci si uvědomit, že i po přenosu genetické informace jsme spojeni se svými dětmi – co vyřešíme v sobě, se snáze přenese do už žijících dětí a jejich genetické informace.
Nejen my, ale všechny buňky našeho těla mají množení jako svůj základ. Zvířecí mozek pouze provádí údržbu tohoto množení, takový zahrádkář, který likviduje plevel a podporuje růst, kde to je pro tělo výhodné, brzdí, kde tomu tak není. Je pravděpodobné (a neprozkoumané), že všechny lidské buňky reagují na několik typů rytmu, z nichž hlavní tělu dává sinoatriální uzel na srdci. Jde o buňky, které jsou původními buňkami vzniklými z vajíčka, řídily vznik člověka, v průběhu se pak oddělily od mozku a usadily na srdci. Rytmus udávaný tělu je poznáván a zviditelněn v kraniosakrálních disciplínách (Stillness Touch – dotek ticha, ale částečně i biodynamika a osteopatie). Nejdelší rytmus je myšlenkový, střední je tekutinový emoční a nejkratší je rytmus těla. Ale není podstatné rytmy vnímat, pojmenovávat si je, jen nechat probíhat v sobě, buňky reagují na rytmus a obnovují soulad s ním.
II. HLEDÁME ŠÉFA
_________________________možná takto ? ___________________________________
lidský mozek – Merkur – vzduch
savčí mozek – Měsíc – voda
zvířecí mozek – Mars - země
prvotní mozek – Slunce – oheň
__________________________________________________________________________
My jako lidé máme všechny čtyři mozky, každý z nich se rozhoduje samostatně, přičemž největšího sluchu se dnes obvykle dostává nejrychlejšímu lidskému mozku, ponejvíce u mužů (kteří se jako lovci nejvíc potýkali s vnějším nepřátelským prostředím). Nelze ho sice úplně odříznout od starších mozků, ale má svůj názor hotový zdaleka nejdříve a nepotřebuje prožitek. Lidský mozek, vidí svět jako soustavu abstraktních modelů, s nejmenší možnou chybou neshody s realitou (každý model musí z podstaty v realitě méně či více kulhat). Celá naše civilizace je vedená lidským mozkem, se všemi přednostmi a neduhy. Jak najít ale ve společnosti i v sobě stabilitu, správná rozhodování, perspektivu? Lidským mozkem se to neosvědčilo, snadno nebere v potaz to, co je opravdu důležité. Chyba může být ohromná - činy řízené lidským mozkem mohou být silně ulítlé, ve vztahu ke druhým i k sobě. Snad nejméně blbou myšlenkovou cestou je astrologie, která ukáže naší přirozenost, i když je zakrytá a chováme se obvykle jinak. Nasměruje, ale nic nevyřeší. Možná je dobrá cesta, kdy myšlení místo rozhodování zůstane u formulace myšlenek a hypotéz a hlavně vytváří prostor pro další mozky, bez rozhodování myšlenkou, například máme odzkoušenou korekci myšlení konzultací s emocemi.
Tak nechat savčí mozek, aby byl tím nejdůležitějším? Řídit se druhými/společností nebo svými hodnotami? To také není nejlepší, protože jednak dlouho čekáme na jasné rozhodnutí, druhak emoce špatně stanovují váhu/důležitost své emoce (malá schopnost nadhledu, nejdůležitější je prožívaná emoce) a třeťak neumíme oddělit naučené prospěšné emoční vzorce od těch problémových (a navíc emoční vzorce umíme snadno zapsat, ale málokdy umíme mazat). Emoční vzorec je velmi komplexní – zahrnuje na spouštěcí straně nejen emoci, ale i třeba vůni, vzpomínku, barvu, myšlenku, strach, a tím vším vzorec je spustitelný. Vzorec je rozpuštěný až s rozpuštěním všech spouštěčů, když se nám podaří změnit myšlenku, tak vzorec přetrvá v ostatních spouštěčích. Emoční vzorec je třeba vztek, když se prožívaná situace zdánlivě shoduje s kdysi prožitou nepřijatou traumatickou událostí, kterou už nechceme nikdy připustit a ve svém konání tak nedokážu mít volbu, jsem směrovaný k jedné variantě. Vztek jako plazí reakce spuštěná z emoční příčiny po dávno minulé události (trauma = událost, po které se nevrátíme do původního psychického stavu a vytvoříme si emoční vzorec, abychom fungovali co nejblíže původnímu stavu). Nechtěné emoční vzorce jsou ty, ve kterých je obsaženo nějaké nepřijetí, které trvá i po odeznění traumatizující události, klidně nejen do smrti, ale i po x dalších generací.
Je tedy lepší se obrátit dovnitř, ke zvířecímu mozku? Vždy přece jedná v náš prospěch tím, jak se stará o naše tělo, orgány. Co je dobré pro tělo, bude dobré i pro nás. Bohužel se zvířecí mozek snaží plnit naše přání. To je problém, protože naše přání jsou ovlivněna vyššími mozky, které se přirozeně nechovají. Třeba mám rád čokoládu, ale taková chuť přece není přirozená potřeba – vzniká při dlouhodobém neřešeném emočním problému, podobně jako z emocí vzniká chuť na sladké. Dobře, tedy vést by nás mohly chutě, třeba že je dobré pít vodu a ne kofolu. Problém je, že přirozenou chuť jako volání těla po potřebné látce nerozeznáme od naučené chutě, a navíc snadno sklouzneme do nějakého systému vnějších pravidel (dieta, vegetariánství), případně se o prospěšnosti pravidel přesvědčíme hlavou (proti své aktuální chuti). Samozřejmě, že přirozenost je správná, ale jsme povětšinou snůška nepřirozeností a nevíme, co nám je přirozené, dokud nezmizí příslušný emoční vzorec. Můžeme maximálně jít nějakou dobu proti sobě, odpor systému ale stejně zvítězí a prospěšná voda nám chutnat nebude.
A co se obrátit ven, bojovat, utíkat - věřit těmto starým reakcím, řídit se jimi? Když prožíváme nějaký problém, zkoušíme se (emočně) domluvit, ale když to nejde, nastupuje zvířecí mozek, kdy nejsme schopni uvažovat, soucítit, jen jednat (nebo nejednat). Jsou-li naše emoce přirozené, je to v pořádku, ale po emočním zranění nám nechtěné reakce zničí základní sociální vazby, například manželství se rozpadá agresivitou nebo oddělením. Emočních nechtěných vzorců býváme přeplněni, jsme teprve první generace, která je pomalu začíná odbourávat (emoční vzorce se vrší řekněme od prvních civilizací) a sami jsme si obvykle navrch dost naložili předešlým nevědomým životem. Samozřejmě se to zlepší, až budou i děti vedené tak, aby nechtěné emoční vzorce jim nevznikaly, ale dnes je věk, kdy lidé mění svůj životní styl od role ve společnosti směrem k sobě až/už kdesi po třicítce, a to ještě ne u většiny společnosti.
A co princip strnutí? Nechat věci být, neřešit je, nevnášet nic do sebe? U prožívaného traumatu, kde zvolíme (tělo zvolí) strnutí je to dobrá varianta, trauma nebývá pak trvalé, ale je to s rizikem v případě, kdy ke strnutí současně pociťujeme strach: dojde k prodloužení traumatu do řádu let, nebo až do smrti. Mohu žít v divočině dál od lidí, ustrnout ve vývoji, karta Viselec, meditovat jen za účelem klidu, vybudovat si svůj svět, kde nejsem zranitelný – krátkodobě dobré, ale dlouhodobě se nic nelepší, jen konzervuje a degraduje.
Připadá mi proto správné se obrátit nejhlouběji dovnitř, k síle, která nás vytvořila, protože ta jediná není námi dotčená. Respektovat své přijetí/odpor, a nechat se zcela ovlivňovat a měnit silou svého vzniku. To je základ.
III. POZNÁMKY
Poznámka0: kdo má slabší pocity/vnímání ze svého těla, může se na ně soustředit, uměle jim dávat pozornost, budou se postupně vracet. Jedna z úhybných reakcí na trauma je zákaz nebo omezení prožitků, když byly tehdy nesnesitelné, až se z toho stal zvyk zaplašit vše vnitřní větší než malé intenzity. Podobný kořen má zvyk svůj prožitek nahradit něčím bezpečným, krotkým, přikázat si jak se cítím.
Poznámka1: problém je kontrola místo otevřenosti (po slabším traumatu), a ještě větší problém je uzavřenost (neschopnost změny, setrvačnost a lpění na stávajícím stavu) u silnějšího prožitého traumatu. O posttraumatické poruše nebo depresi ani nemluvě, tam písmenka nepomohou.
Poznámka2: z úrovně prvotního mozku je vidět jen to, co je přijaté nebo odmítnuté. Nedaří se proto dotekem klidu čistit to, co je kdysi přijaté, ale v krátkodobé paměti neaktivní, například partnerské emoční vzorce, když žije sám - jako by nebyly. Proto nutnou součástí procesu si myslím je trvalá snaha o vystupování z komfortní zóny a její rozšiřování: když to přeženu, tak si pěstujme lidi, kteří nás štvou, protože své problémy tak můžeme dostat do vědomí jako aktivní, působící.
Poznámka3: partnerský konflikt je emoční vzorec probuzený vždy na obou stranách, ale hýbat mohu a smím jen se svou půlkou
Poznámka4: být na cestě, začátek cesty = rozpouštět své nechtěné emoční vzorce
Poznámka5: Ego určitě není náš nepřítel, protože ego jsme my sami, nelze s ním bojovat, zničit ho... Ego z pohledu teorie čtyř mozků je jen souhrnné pojmenování pro naše neperspektivní volby, reakce, uspořádání, myšlenky, zvyky, kontroly, nepřijetí…
Poznámka6 - přidám svůj aktuální postoj:
- handicap starších mozků se učím vyrovnávat uměle jejich zrovnoprávněním, například snižovat váhu dominantního myšlení tak, aby navrhovalo, ale nekonalo. Aspoň do doby, než se to přirozeně srovná.
- nejnovější a mělké emoční vzorce čistit myšlením / přijetím (třeba nechuť brzdit na červenou).
- touhy a strachy přijímat a hlavně pozorovat (=dát je do vědomí), nebojovat s nimi
- hlubší emoční vzorce čistit dotykem ticha jako zcela přijímající klient s mnou přijímaným terapeutem, který nemá žádný záměr, ani mne uzdravit (rozpouští se tak hlubší emoční vzorce bez jejich pojmenování a zvědomění).
- meditovat pravidelně nebo aspoň vždy ve chvíli, když nějaký nechtěný emoční vzorec proběhl a už je pocitově jen horký (když dokážu být s tím co za stavy běží v mém těle, ale nezaplaším to, nepotlačím to, jsem s tím). To je dotek ticha, který si udělám sám na sobě, bez terapeuta.
Poznámka7 - možných postupů a přístupů je více, zajímavé je, že jsou si všechny dost podobné.
Uvidím, co se mi povede a kam to dojde, jsem v poločase, zatím netápu.
IV. POUŽITÁ LITERATURA
Karla Mc Larenová - Řeč emocí
Charles Ridley - Ticho a klid (biodynamika, nutno škrtnout záměr. Knihu číst prožitkem, ne hlavou)
Peter A.Levin – Němé zpovědi
občas se mne pár lidí zeptá, kde jsem. Jdu po své cestě, jsem rád, že se dobře uživím a na vzkazy a diskuze nezbývá moc času a chuti. Ještě si myslím, že nepřišel čas dalšího z mých návratů do diskuzí. Abych trochu objasnil svou cestu vám, se kterými mi tu bylo moc fajn, tak jsem sepsal (doooost dlouhou) úvahu. Je to můj názor, a ten se mění, žádné dogma, spíš zajímavý směr úvah. Kdo nemá chuť úvahy číst, ať skočí na konec k poznámkám. Semo tamo se sem podívám, mazat se nebude :-)
Daniel
______________
I. TEORIE ČTYŘ MOZKŮ
Mozek dokáže vjem přeměnit na informaci, tu vyhodnotit a spustit reakci. Někdy je součástí procesu i vědomí, jindy vědomí se ani nedozví o učiněném rozhodnutí.
Nejnovějším mozkem z hlediska evoluce je lidský mozek, šedá kůra mozková. Realitu si překládá do soustavy symbolů, pojmů a modelových závislostí a díky tomu může velmi rychle provést vyhodnocení nové situace, zaujmout postoj a určit směr. Dokáže svůj logický model stále upřesňovat, takže se realitě přibližuje natolik, že abstrakce má smysl a že nápady jsou uskutečnitelné. Jakmile je realita je ve vysokoprocentní shodě s myšlenkovým modelem (teorií), víme jak si se situací poradit. Smysly vnímají jakousi hromadu tvarů, lidský mozek nám říká, že to je židle, podobná tisícům jiných židlí, a tak si na ní sedneme. Lidský mozek nám přinesl do života řeč, pochopení, ale i komfort a teoretickou fyziku. A taky ekologické katastrofy nebo atomovou bombu. Myšlení, nejnovější výdobytek evoluce, je nejsilnější u mužů, kteří se více zaobírají vnějším světem než ženy. Smysly jsou informačním vstupem pro myšlenky. K tomu připočtěme myšlenky vznikající jako snaha o konzistenci teorií, jakmile nový poznatek zneplatnil nějakou část modelu a je třeba obnovit platnost modelu, najít platnější a lépe odpovídající hypotézu.
Starším mozkem je savčí mozek, limbický, emoční. Emoce bezpečně víme, že nemají logiku :-) V době vzniku savčího mozku totiž ten lidský ještě neexistoval, jde o samostatné vyhodnocovací centrum. Emoce v zájmu vyšší šance na přežití genetické informace zavádějí kooperaci. Z hlediska evoluce je výhodnější ve smečce kooperovat než spolu bojovat. Savčí mozek vyhodnocuje vnější situaci z našich pocitů, což jsou rozpoznané modely vzorových reakcí jako je například radost (soulad s něčím, nebo prožívaný zisk) nebo smutek (neochota něčeho se vzdát), případně empatie (shoda pocitu s druhým člověkem), aby nastal nějaký náš čin (emoční vzorce). Emoční mozek nepoměřuje soulad s abstraktními modely, ale soulad s žebříčkem hodnot, tohle je lepší než tamto, toto se nám líbí a toho se bojíme. Komunikace neprobíhá prvotně přes řeč, ale mimicky, postojem těla, pohybem, očima (tahle neslovní komunikace tvoří i dnes drtivou většinu přenosu informací mezi lidmi, tak hodně ji máme zažitou). Emoční mozek spojuje lidi navzájem, určuje co je správné - souladně s obecně sdílenými hodnotami smečky, do které patříme. Má to samozřejmě i problematickou stránku, třeba dělení na různě nesmyslné My a Oni. Savci díky tomu jsou dominantní zvířecí skupinou na Zemi a jsou schopni vývoje - učit se nové vzorce.
Před těmito mozky fungoval mozek zvířecí (plazí a rybí), mozkový kmen, který je v nás odpovědný za pohyb, prostřednictvím nervů aktivizujících a tlumících. Jde například o svaly, které můžeme řídit vyššími mozky, ale prim má plazí mozek: rukou sice běžně hýbáme, ale při pádu si chráníme rukama hlavu bez vědomého rozhodnutí. K tomu přidejme svaly vědomě neřiditelné, například srdce, svaly střev, svaly žil, svaly držící páteř… Rybí mozek je ještě starší, jeho typickou reakcí je strnout. Kořist bez možnosti uniknout nebo vyhrát je ochromena hrůzou, a je buď požírána, nebo díky strnutí svalů a utlumení srdeční, dechové aktivity předstírá smrt a snad jako rizikové staré maso občas uniká pozornosti predátora. Dál od konfliktu se po nějakém čase otřese a žije dál – bez traumatu. Plazí mozek na rozdíl od rybího umí bojovat nebo utéct z konfliktu, srdce je aktivované, energie ve svalech na maximu, pozornost také, průdušky rozšířené. Jak to vzniklo? Svaly umožnily přesun k potravě. Následně silnější druhy začaly kdysi požírat ty slabší, protože to bylo výhodnější, než zpracovávat si potravu sám. Takže každé zvíře muselo brzy umět velmi dobře rozlišit ze smyslových vnějších vjemů, zda má s tím druhým bojovat, utéct před ním (plazí, aktivizující nervy), nebo dělat mrtvou rybu, která se samovolně vzdaluje z místa neřešitelné situace (rybí, tlumící nervy). Plazí mozek nereaguje nějakým hodnotícím procesem, to je příliš pomalé, ale zkušeností přetavenou do vzorce jednání. Vzorec umožnil poznat predátora a spustit třeba únikový vzorec včas - dřív, než došlo k zvědomění. Podobně dnes ucukáváme rukou z horké plotny, a až dodatečně si uvědomíme, že důvodem bylo, že plotna byla horká. Nebo se něčeho lekneme, strneme a až za nějakou chvíli jsme schopni zase pokračovat v původní činnosti. Mimochodem, tlumící nervové dráhy rybího mozku (odpovědné za rybí strnutí), využil mladší savčí mozek ke své komunikaci - vytvářením obličejové mimiky nebo postojů těla. A ještě jedno mimochodem – reakce bojuj/uteč znamená někde aktivaci (srdce, dýchací soustava) někde zpomalení (trávicí soustava), reakce strnutí se projevuje přesně opačně. Z dlouhodobých příznaků můžeme přemýšlet, zda máme tělo po zdánlivě zapomenutém traumatu ve stresu nebo rezignaci, například kdo hůř dýchá, kdo se nemůže zklidnit, kdo trpí průjmy...
Zvířecí mozek získává bloudivým nervem vjemy zevnitř těla, které vyhodnocuje (hlavně v oblasti břicha), díky čemuž v těle funguje jako velký technolog, který vůbec nepoužívá vnější smysly - vyhodnocuje stavy v různých místech uvnitř našeho těla, a když zjistí překročení limitů, tak rozhodne o nejlepší reakci. Neví, že jsme promočeni, dokud nevnímá v těle pokles teploty. Po zranění připraví zdroje, dopraví je na místo a reguluje proces hojení. V praxi nám naroste nová kůže, ještěrce ocas. Zvířecí mozek se naučil udržovat organizmus v optimálních mezích, aby jeho genetická informace mohla žít dál. Zvířecí mozek svůj postoj odvozuje od toho, co prospívá tělu, a to na úrovni orgánů. Sníme něco zkaženého, spojíme si svůj pocit s pravděpodobným zdrojem nákazy, a příště už jen pohled nebo vůně spustí odmítavou reakci.
Rozhodování zvířecího mozku je dost pomalé a v běžném životě nepoužitelné. Nemá schopnosti lidského mozku, jeho abstrakce, aby poznal židli, neumí se ve vteřině řídit druhými jako emoční mozek, neumí rozlišovat mezi fikcí a realitou, hypotézou a skutečností – bojí se třeba i tygra v televizi. Proto si plazí mozek vyvinul jinou schopnost učení – zapamatováváním nějakých znaků z prožité situace, alias spouštěčů, po kterých následuje automatická reakce. Tvar těla tygra, jeho vůně nebo trus vyvolá přípravu na útěk/boj. Aby zvířecí mozek dokázal nás úspěšně provést životem (zachovat a předat genetickou informaci), musí mít k dispozici ohromnou databanku vzorců nasbíranou za dlouhou dobu evoluce (a předávanou dalším pokolením). My lidé, ale i třeba nám velmi vzdálený hmyz máme společný vzorec „nastal pokles atmosférického tlaku (před deštěm) = schovej se, případně ještě se před tím pořádně najez!“ Tehdejší deště asi byly dlouhé / prudké. Vytvářené vzorce plazího mozku byly pozdějším emočním mozkem obohaceny o emoční složku, tak vzorce známe dnes, proto mluvíme o „emočních“ vzorcích, i když svou podstatou jsou plazí a zapisují se fyzicky do falešných nervových center ve svalech.
Máme ještě jedno rozhodovací místo, velmi neprozkoumané, naší vlastní buněčnou úroveň. Vjemy získané na buněčné úrovni jsou zde i vyhodnoceny a ústí do nějaké reakce organizmu: odpor/přijetí, které je hlavní reakcí u málobuněčných živočichů. Zdaleka nejdelší čas naši předci žili jako zanedbatelně velcí tvorové, kteří se nedokázali pohybovat, jen přijímali nebo odmítali, co k nim voda zanesla. Přijímání a odpor jsou hodnocení buněčné úrovně, například vajíčko má postoj přijetí ke zvolené spermii, ale k ostatním má odpor. S postoji vzniklými na buněčné úrovni vyššími mozky nehneme, ale vnímáme je. Můžeme je někdy vědomím (ke své škodě) ignorovat, třeba chlastat i přes vědomí, že si tím ničíme tělo. U slabšího odporu můžeme provést přisvojení, třeba koláček, ke kterému máme slabý postoj odporu (zjistitelný třeba kyvadlem), můžeme svým dotykem přijmout a odpor k němu zmizí - kyvadlo potvrdí, že koláček je nyní už přijímaný. Intuice si myslím je také odmítnutí nebo přijetí, schopné prorazit do vědomí skrz novější mozky s tím, že u někoho vědomí takovou cestu může zamáznout (takže se podruhé neopakuje), u jiných intuice neexistuje (není průchozí cesta do vědomí) a zbytek lidí nedokáže intuici ignorovat.
Druhou buněčnou reakcí je rozdělení. Pohlavní pud jako příkaz zopakovat dosud nejúspěšnější modelovou řadu je také náš nejhlubší základ. Víceméně žijeme jen proto, abychom přenesli a zmnožili přenášenou genetickou informaci, a ta dostala k životu dočasné tělo jako obal, který dokáže reagovat na nové podmínky lépe, než dokáží předešlí nositelé genetické informace (například rodiče). Dokonce to vypadá, že genetická informace si ze své bohaté databanky vybírá své budoucí tělo - se svými sklony, přednostmi či zraněními, většinu z nich ještě před početím. A není od věci si uvědomit, že i po přenosu genetické informace jsme spojeni se svými dětmi – co vyřešíme v sobě, se snáze přenese do už žijících dětí a jejich genetické informace.
Nejen my, ale všechny buňky našeho těla mají množení jako svůj základ. Zvířecí mozek pouze provádí údržbu tohoto množení, takový zahrádkář, který likviduje plevel a podporuje růst, kde to je pro tělo výhodné, brzdí, kde tomu tak není. Je pravděpodobné (a neprozkoumané), že všechny lidské buňky reagují na několik typů rytmu, z nichž hlavní tělu dává sinoatriální uzel na srdci. Jde o buňky, které jsou původními buňkami vzniklými z vajíčka, řídily vznik člověka, v průběhu se pak oddělily od mozku a usadily na srdci. Rytmus udávaný tělu je poznáván a zviditelněn v kraniosakrálních disciplínách (Stillness Touch – dotek ticha, ale částečně i biodynamika a osteopatie). Nejdelší rytmus je myšlenkový, střední je tekutinový emoční a nejkratší je rytmus těla. Ale není podstatné rytmy vnímat, pojmenovávat si je, jen nechat probíhat v sobě, buňky reagují na rytmus a obnovují soulad s ním.
II. HLEDÁME ŠÉFA
_________________________možná takto ? ___________________________________
lidský mozek – Merkur – vzduch
savčí mozek – Měsíc – voda
zvířecí mozek – Mars - země
prvotní mozek – Slunce – oheň
__________________________________________________________________________
My jako lidé máme všechny čtyři mozky, každý z nich se rozhoduje samostatně, přičemž největšího sluchu se dnes obvykle dostává nejrychlejšímu lidskému mozku, ponejvíce u mužů (kteří se jako lovci nejvíc potýkali s vnějším nepřátelským prostředím). Nelze ho sice úplně odříznout od starších mozků, ale má svůj názor hotový zdaleka nejdříve a nepotřebuje prožitek. Lidský mozek, vidí svět jako soustavu abstraktních modelů, s nejmenší možnou chybou neshody s realitou (každý model musí z podstaty v realitě méně či více kulhat). Celá naše civilizace je vedená lidským mozkem, se všemi přednostmi a neduhy. Jak najít ale ve společnosti i v sobě stabilitu, správná rozhodování, perspektivu? Lidským mozkem se to neosvědčilo, snadno nebere v potaz to, co je opravdu důležité. Chyba může být ohromná - činy řízené lidským mozkem mohou být silně ulítlé, ve vztahu ke druhým i k sobě. Snad nejméně blbou myšlenkovou cestou je astrologie, která ukáže naší přirozenost, i když je zakrytá a chováme se obvykle jinak. Nasměruje, ale nic nevyřeší. Možná je dobrá cesta, kdy myšlení místo rozhodování zůstane u formulace myšlenek a hypotéz a hlavně vytváří prostor pro další mozky, bez rozhodování myšlenkou, například máme odzkoušenou korekci myšlení konzultací s emocemi.
Tak nechat savčí mozek, aby byl tím nejdůležitějším? Řídit se druhými/společností nebo svými hodnotami? To také není nejlepší, protože jednak dlouho čekáme na jasné rozhodnutí, druhak emoce špatně stanovují váhu/důležitost své emoce (malá schopnost nadhledu, nejdůležitější je prožívaná emoce) a třeťak neumíme oddělit naučené prospěšné emoční vzorce od těch problémových (a navíc emoční vzorce umíme snadno zapsat, ale málokdy umíme mazat). Emoční vzorec je velmi komplexní – zahrnuje na spouštěcí straně nejen emoci, ale i třeba vůni, vzpomínku, barvu, myšlenku, strach, a tím vším vzorec je spustitelný. Vzorec je rozpuštěný až s rozpuštěním všech spouštěčů, když se nám podaří změnit myšlenku, tak vzorec přetrvá v ostatních spouštěčích. Emoční vzorec je třeba vztek, když se prožívaná situace zdánlivě shoduje s kdysi prožitou nepřijatou traumatickou událostí, kterou už nechceme nikdy připustit a ve svém konání tak nedokážu mít volbu, jsem směrovaný k jedné variantě. Vztek jako plazí reakce spuštěná z emoční příčiny po dávno minulé události (trauma = událost, po které se nevrátíme do původního psychického stavu a vytvoříme si emoční vzorec, abychom fungovali co nejblíže původnímu stavu). Nechtěné emoční vzorce jsou ty, ve kterých je obsaženo nějaké nepřijetí, které trvá i po odeznění traumatizující události, klidně nejen do smrti, ale i po x dalších generací.
Je tedy lepší se obrátit dovnitř, ke zvířecímu mozku? Vždy přece jedná v náš prospěch tím, jak se stará o naše tělo, orgány. Co je dobré pro tělo, bude dobré i pro nás. Bohužel se zvířecí mozek snaží plnit naše přání. To je problém, protože naše přání jsou ovlivněna vyššími mozky, které se přirozeně nechovají. Třeba mám rád čokoládu, ale taková chuť přece není přirozená potřeba – vzniká při dlouhodobém neřešeném emočním problému, podobně jako z emocí vzniká chuť na sladké. Dobře, tedy vést by nás mohly chutě, třeba že je dobré pít vodu a ne kofolu. Problém je, že přirozenou chuť jako volání těla po potřebné látce nerozeznáme od naučené chutě, a navíc snadno sklouzneme do nějakého systému vnějších pravidel (dieta, vegetariánství), případně se o prospěšnosti pravidel přesvědčíme hlavou (proti své aktuální chuti). Samozřejmě, že přirozenost je správná, ale jsme povětšinou snůška nepřirozeností a nevíme, co nám je přirozené, dokud nezmizí příslušný emoční vzorec. Můžeme maximálně jít nějakou dobu proti sobě, odpor systému ale stejně zvítězí a prospěšná voda nám chutnat nebude.
A co se obrátit ven, bojovat, utíkat - věřit těmto starým reakcím, řídit se jimi? Když prožíváme nějaký problém, zkoušíme se (emočně) domluvit, ale když to nejde, nastupuje zvířecí mozek, kdy nejsme schopni uvažovat, soucítit, jen jednat (nebo nejednat). Jsou-li naše emoce přirozené, je to v pořádku, ale po emočním zranění nám nechtěné reakce zničí základní sociální vazby, například manželství se rozpadá agresivitou nebo oddělením. Emočních nechtěných vzorců býváme přeplněni, jsme teprve první generace, která je pomalu začíná odbourávat (emoční vzorce se vrší řekněme od prvních civilizací) a sami jsme si obvykle navrch dost naložili předešlým nevědomým životem. Samozřejmě se to zlepší, až budou i děti vedené tak, aby nechtěné emoční vzorce jim nevznikaly, ale dnes je věk, kdy lidé mění svůj životní styl od role ve společnosti směrem k sobě až/už kdesi po třicítce, a to ještě ne u většiny společnosti.
A co princip strnutí? Nechat věci být, neřešit je, nevnášet nic do sebe? U prožívaného traumatu, kde zvolíme (tělo zvolí) strnutí je to dobrá varianta, trauma nebývá pak trvalé, ale je to s rizikem v případě, kdy ke strnutí současně pociťujeme strach: dojde k prodloužení traumatu do řádu let, nebo až do smrti. Mohu žít v divočině dál od lidí, ustrnout ve vývoji, karta Viselec, meditovat jen za účelem klidu, vybudovat si svůj svět, kde nejsem zranitelný – krátkodobě dobré, ale dlouhodobě se nic nelepší, jen konzervuje a degraduje.
Připadá mi proto správné se obrátit nejhlouběji dovnitř, k síle, která nás vytvořila, protože ta jediná není námi dotčená. Respektovat své přijetí/odpor, a nechat se zcela ovlivňovat a měnit silou svého vzniku. To je základ.
III. POZNÁMKY
Poznámka0: kdo má slabší pocity/vnímání ze svého těla, může se na ně soustředit, uměle jim dávat pozornost, budou se postupně vracet. Jedna z úhybných reakcí na trauma je zákaz nebo omezení prožitků, když byly tehdy nesnesitelné, až se z toho stal zvyk zaplašit vše vnitřní větší než malé intenzity. Podobný kořen má zvyk svůj prožitek nahradit něčím bezpečným, krotkým, přikázat si jak se cítím.
Poznámka1: problém je kontrola místo otevřenosti (po slabším traumatu), a ještě větší problém je uzavřenost (neschopnost změny, setrvačnost a lpění na stávajícím stavu) u silnějšího prožitého traumatu. O posttraumatické poruše nebo depresi ani nemluvě, tam písmenka nepomohou.
Poznámka2: z úrovně prvotního mozku je vidět jen to, co je přijaté nebo odmítnuté. Nedaří se proto dotekem klidu čistit to, co je kdysi přijaté, ale v krátkodobé paměti neaktivní, například partnerské emoční vzorce, když žije sám - jako by nebyly. Proto nutnou součástí procesu si myslím je trvalá snaha o vystupování z komfortní zóny a její rozšiřování: když to přeženu, tak si pěstujme lidi, kteří nás štvou, protože své problémy tak můžeme dostat do vědomí jako aktivní, působící.
Poznámka3: partnerský konflikt je emoční vzorec probuzený vždy na obou stranách, ale hýbat mohu a smím jen se svou půlkou
Poznámka4: být na cestě, začátek cesty = rozpouštět své nechtěné emoční vzorce
Poznámka5: Ego určitě není náš nepřítel, protože ego jsme my sami, nelze s ním bojovat, zničit ho... Ego z pohledu teorie čtyř mozků je jen souhrnné pojmenování pro naše neperspektivní volby, reakce, uspořádání, myšlenky, zvyky, kontroly, nepřijetí…
Poznámka6 - přidám svůj aktuální postoj:
- handicap starších mozků se učím vyrovnávat uměle jejich zrovnoprávněním, například snižovat váhu dominantního myšlení tak, aby navrhovalo, ale nekonalo. Aspoň do doby, než se to přirozeně srovná.
- nejnovější a mělké emoční vzorce čistit myšlením / přijetím (třeba nechuť brzdit na červenou).
- touhy a strachy přijímat a hlavně pozorovat (=dát je do vědomí), nebojovat s nimi
- hlubší emoční vzorce čistit dotykem ticha jako zcela přijímající klient s mnou přijímaným terapeutem, který nemá žádný záměr, ani mne uzdravit (rozpouští se tak hlubší emoční vzorce bez jejich pojmenování a zvědomění).
- meditovat pravidelně nebo aspoň vždy ve chvíli, když nějaký nechtěný emoční vzorec proběhl a už je pocitově jen horký (když dokážu být s tím co za stavy běží v mém těle, ale nezaplaším to, nepotlačím to, jsem s tím). To je dotek ticha, který si udělám sám na sobě, bez terapeuta.
Poznámka7 - možných postupů a přístupů je více, zajímavé je, že jsou si všechny dost podobné.
Uvidím, co se mi povede a kam to dojde, jsem v poločase, zatím netápu.
IV. POUŽITÁ LITERATURA
Karla Mc Larenová - Řeč emocí
Charles Ridley - Ticho a klid (biodynamika, nutno škrtnout záměr. Knihu číst prožitkem, ne hlavou)
Peter A.Levin – Němé zpovědi
Příspěvky: Všechny | Wiké
07.07.2019 - 21:45
| Filtr
Wiké
no..to je složité jak žebř, poctivě jsem to pročetla.
Co mě nejvíc zajímá, je jít po stopě traumatu, jedno, v kterém jsou mozku. Mám jednu knihu od Levina, zkoušela jsem ty cviky tam..
Co mě nejvíc zajímá, je jít po stopě traumatu, jedno, v kterém jsou mozku. Mám jednu knihu od Levina, zkoušela jsem ty cviky tam..
© 2007-2024 Najdise.cz