Nabi* (* 25.10.1983)
Žena
Ahoj, přidám jen svůj příběh, i když je trochu jiný než ten tvůj.
Předně chci říct, že úplně rozumím tomu, že se cítíš špatně. Myslím, že málokomu skutečně nezáleží na tom jak rodina přijímá partnera. I moje přání vždycky bylo, aby mě partnerova rodina měla ráda. Co se mojí rodiny týče, tak je to trochu jinak, protože se až tolik nestýkáme. Zažila jsem jeden vztah, kdy mi matka partnera (který byl starší o 19 let) řekla, že mě nemá ráda a že nechce, abychom měli se synem nějakou budoucnost. A když jsem se jí zeptala, zda je to jen kvůli věku (protože mě jinak vůbec nezná), tak mi řekla že ano. Že oni jsou staří a budou potřebovat, aby se o ně někdo staral, což podle ní já dělat nebudu (což teda měla pravdu!!). A tehdy jsem ještě byla ve stavu, kdy jsem nechala sebou jednoduše manipulovat a vydírat. Tehdy mě zapřisáhala ať mu o tom rozhovoru nesmím říct (proč asi). Já "blbá" se to snažila rozdýchat a neříkala mu nic, jenže ten hrozný pocit mě dostal do takového stavu, že jsem brečela celý den a on chudák nevěděl, co se mi stalo. Nakonec to ze mě vypáčil, protože mu došlo odkud vítr vane.
Nakonec jsme se rozešli, protože tam bylo mnoho faktorů, které prostě nešly překročit, ale jsem o zážitek bohatší, no.

Teď zažívám opačnou situaci s rodinou partnera, ale momentálně hrozí, že o ně přijdu (což nebudu víc rozpitvávat). Jsou mojí rodinou, kterou jsem v této podobě nikdy neměla, jenže...
Osudy jsou různé, člověk někdy nemá úplně všechno, ale pokud vy s manželem stojíte při sobě, tak je to to podstatné. S rodinou nežiješ pod jednou střechou, nesdílíš postel, nesdílíš život tak, jako s manželem. A i když vím, že to musí být opravdu těžké, vy dva jste ti, co se počítá. Takže držím palce
