Cestou trnitou - Diskuze a zkušenosti

3 fáze iniciace jedince
1. Opuštění známého prostředí světa
2. Práh utrpení nebo pocit smrti
3. Návrat znovupřijetí změněného člověka

Iniciace v kmenových prostředích má tu výhodu letitých rituálů a zaběhlých tradic. Jsou prováděny v komunitě znalých již od narození, v dětství, dospívání, svatbě ke stáří a umírání až k uznání předků. V naší civilizaci je to to celé zpřetrhané a podobné procesy probíhají nevědomě a neřízeně či nekontrolovaně. Proto se mnohé skupiny či organizace a duchovní hnutí snaží o návrat k moudrosti našich původních předků, ale i naopak se některé původní kmeny mohou cítit jakoby lapeni v klecích svých pradávných kulturních zvyků a rituálů. Kéž by došlo jednou k dokonalému prolnutí těchto dvou rozdílných světů, ale tomu nevěřím. Všichni pocházíme z různých kmenů které zachovávají své ceremonie a rituály a tak snad i naše psychika nese záznam důležitosti těchto procesů. Různá zranění či operace nám mohou připomínat iniciační fáze v původních kmenech ale tam se to vše odehrávalo vědomě a u nás často nečekaně.

První fáze: oproštění od známého.

V kmenech je to vše řízeno vědomě již od dětství a v dospívání a člověk je na změnu řádně připraven, nachystán a i okolí a rodiče jsou si toho vědomi. V naší civilizaci vše přichází nečekaně, neplánovitě, bez žádné přípravy a porozumění smyslu toho celého. Rozvod rodičů, náhlá operace, nevěra partnera, náhlý nepřítel. Vše je šokující a okamžitě nás odlučuje od všeho známého. Vše je chaotické

Druhá fáze: trauma, dech smrti

Domorodé kultury tímto procházejí organizovaně a plánovaně. Indiáni jdou do odlehlých končin se svým sáčkem medicíny, jinde jdou do neznámých míst džungle kde jsou však s nimi nepozorovaně mnozí stopaři znalí těchto rituálů a dohlíží na dobrý průběh obřadu, který má jasný konec a ať to vykonávající neví, může tomu důvěřovat protože si tím všichni starší v jeho věku prošli též. V našich životech totéž přichází nečekaně a nevědomě toho jak to dopadne. Násilí, operace, úraz a jiná traumata, která jsou schopná oddělit naše duše od těla, avšak žádná jistota "záchytné sítě" průvodce a podobné... to již jsou též hluboké jizvy o kterých se nám nesnadno mluví a některým věcem nejsme schopni porozumět.

Třetí fáze: návrat, znovupřijetí změněného člověka

Domorodci zde vítají zkušeného a zasvěceného bojovníka. Nový život začíná. Bohužel v nevyrovnané traumatické společnosti se nic takového neděje. V případech v závislosti, trestné činnosti a pod. můžeme zažít drastickou zkušenost přijmutí do kmene vězňů či lidí s podobným problémem v léčebnách a komunitách ale to neplní svůj smysl přijetí. Jen do určité míry a spíše máme tendence se nesmyslně vracet k druhé a první fázi iniciačního stádia. Pokud nenastává 3. fáze, jsme ponecháni napospas svému osudu, lépe řečeno ve vzduchoprázdnu.
3. fáze iniciace nenastává, iniciace nedosáhne svého naplnění, celý proces není pochopen a empaticky zpracován. I domorodci se vrací na začátek svých rituálů, protože se celá ceremonie musí dokončit s úspěšným vyústěním. Proč by civilizovaní lidé měli být těmto psychologickým procesům nadřazeni? Každé trauma přestává být traumatem v okamžiku pochopení smyslu traumatu. Pokud první dvě fáze iniciace provádíme nevědomě, nečekaně, nemůže být pochopeno oddělení se od známého světa ani smysl nekončících muk a podání si ruky se smrtí. V dnešní civilizaci umíme jen dvě věci buď ignorovat trauma, či nahradit jej pozitivní mi myšlenka, což je totéž, ale to samosebou vede jen k opětovnému nečekanému vynoření se traumatu s ještě větší intenzitou a nebo vyjadřováním svých traumat, čím znovu vytváříme jen trauma ve svém okolí a taktéž proti němu nejsme odolní. Tímto se dokážeme pouze stále nevědomě držet v opakování prvních dvou fází s tím samosebou přichází stres, deprese, závislosti, disociační vzorce chování. Terapeutické skupiny lidí se stejným problémem můžeme vnímat jen jako náhražku znovupřijetí do společnosti. Obsahuje bohužel jen část ohledně pochopení soukmenovců stejně neiciovaných jako my. Může nám připomínat důležitost třetí fáze ale v podstatě je to v životě jen šidítkem. S ohledem na to, že skupiny a terapeutické komunity spojuje a řeší se především téma traumatu nedojde k úplnému začlenění se do okolní civilizace. U takových lidí může dojít do velké míry k prožívání stavu spokojenosti s tím že jsem to přežil, ale nikdy nedojde k úplnému vyléčení. Jako by se na něco zapomnělo. Na hlubší vhledy do traumatu a jejich příčin. Takový člověk může fungovat jako každý jiný, ale nese nezaléčené stopy svých traumat a jeho vnitřní stav emocí a živlů není vyrovnán. Málokdo tohle v dnešní době dokáže pochopit a proto je jednodušší i pro terapeutické týmy prohlásit jedince sic za nevyléčitelného s doživotní nemocí, byť plně stabilizovaného a ne nebezpečného sobě a svému okolí, ale totéž není definitivní.

Howgh.

Prosím Tě Pane, dej ať je moje srdce je silnější než tělo, vůle Tvá jako v Nebi tak i na Zemi. Chvála Tobě Pane, děkuji za naše životy, Tvoje milosrdenství věčné a Tvoji Lásku bez područí.
amen amen amen