Pozoruji oblohu přesněji dvě bouřky jak hádají se už se nedivím že i vzduch má své hranice když naráží šedá do černé když barví se blesky jako kopí sráží molekuly k zemi místo krve kapky vody živé mrtví v zemi (šedá má mnoho barev..)
...vítr se zvedl oči zavřely to když jeden zasáhl srdce uskočili k mikrokosmu zkoumat zaprášené kouty kde ani pavouci nežijí jen spousta roztočů ve vrstvách ozývá se když jsi zesláblý, ospalý a nemůžeš dýchat (vykašlat se na to..) i to je teď jiné, neutečeš skrz zavřené dveře a magika vlastních sítí učarovala tě jako když vrací se děj pozpátku (to ty jsi ten pavouk) vzpomínky vedou tě skrz stůl a dvě židle míjíte se, jen rozvířil se prach a usedl na knihu kterou držíš v ruce jen jsi-li hoden...
...ten pocit, jako když ti položí ruku na rameno to když “něco” je jinak, jen chybí slova prodírá se prachem paprsek světla k signaturám zrození i smrti jak prst ukazuje na prázdné strany a ty ohlédneš se k oknu, k dějišti, ke skutečnosti ohluchlý tichem
je jako ten blesk, v koncentraci síla, počátek hraje si s papírem, černá a žhne, pálí v rukou mění se v hořící knihu, kterou odkládáš na stůl, u kterého jste seděli ty a “ty” v jiném čase, v jiném domě a ty je vidíš, jak se smějí, pláčou a hoří s nimi i s tím domem i jeho zavřenými dveřmi (vznáším se s nimi…)
...na obloze kreslí černá už jen šmouhy je jako opona, aby se i herci ukázali nazí místo nich mě oslepuje slunce a já slzím už ne jako kdysi z touhy…