Intimní portrét složitého vztahu syna k otci na pozadí buddhistické víry nabízí jedinečný pohled na přímou konfrontaci východní filozofie a západního stylu života.
Na pozadí příběhu lze sledovat čemu všemu jsou lidé ochotni často bezmezně a nekriticky věřit. A to navzdory tomu že se nechávají vést člověkem který sám rozměr své lidskosti teprve zkoumá (Namkhai Norbu) a zřetelně tápe tam kde mnohý laik svou roli (otce) s přehledem zvládá. Což je docela úsměvné zvážíme li jako kritérium duchovnosti právě rozvinutý kultivovaný cit.
Petr9
» Bosch
ty jo ... na tohle ukazoval fajně už starý dobrý C.G.Jung:
===
* Místo abychom se učili nazpaměť duchovní techniky Východu a místo abychom je imitovali.. .– bylo by mnohem důležitější hledat a zjistit, zda v našem nevědomí existuje introvertní tendence, která je podobná vůdčímu duchovnímu principu východu. Mohli bychom pak budovat na vlastní půdě a svými metodami. Přisvojujeme-li si tyto věci přímo z Východu, povolujeme jen své západní zdatnosti získávat. Tím znovu potvrzujeme, že „všechno dobré je venku“, odkud se to musí přivézt a napumpovat do našich prázdných duší. (s.219)
* Západního člověka okouzluje „deset tisíc věcí“, vidí jednotlivost, je zaujat svým já a věcmi a není si vědom hlubokých kořenů veškerého bytí. Naproti tomu východní člověk prožívá svět jednotlivých věcí, ba dokonce i své já jako sen a je bytostně zakořeněn v původním základě, který ho přitahuje tak mocně, že se jeho vztah ke světu relativizuje v míře, která je pro nás často nepochopitelná. (s.214)
* Moudrost a mystika Východu mají velmi mnoho co říci právě nám, i když hovoří svou vlastní řečí, kterou nelze napodobovat. Měly by nám připomínat, co máme ve své kultuře podobného a co jsme již zapomněli, a zaměřit naši pozornost na to, co jsme jako nevýznamné odsunuli stranou, totiž osud našeho vnitřního člověka. (s.218)