Z jedné už smazané diskuze se vylouplo dost zásadní téma - když je někdo nebo něco oběť (ať už opravdová nebo domnělá), tak se té oběti buď smějeme nebo s ní soucítíme (nebo nějaký mix těch dvou "přístupů"). Možná do toho ještě nějak zapadne nezájem/pohrdání - zatím nevím jak.
To mne vede k tomu, že ty dvě věci (smích a soucit) se mezi sebou dost vylučují - jediné, co to zachraňuje, je odlišný nebo alespoň lehce posunutý objekt - například směju se dítěti za to, že se zbytečně vzteká, ale soucítím s ním v tom, že ho k tomu vzteku něco irituje.
MG34
» Lupi
Celkem podrobně jsem popsal, jak to ZDÁNLIVÉ (anebo pseudo) míchání smíchu a soucitu může proběhnout.
Taky jsem psal, že v tomto vlákně se nebude řešit, jestli je nebo není vhodné se smát dítěti. Ty to ignoruješ (tvůj příspěvek na to téma smáznu) - je jedno jestli záměrně nebo omylem, takže mám o důvod víc si myslet, že tvoje zkušenost "u mně se naopak běžně míchají" není dobře navnímaná a vyhodnocená - jinými slovy tobě to nevěřím - a je tedy celkem jedno, jestli děláš chybu záměrně nebo omylem.
Lupi
» MG34
Jsem potěšena, že mi nevěříš Nicméně - neodpovídala jsem tobě, co se dětského vzteku týkalo, ale diskutérce Marcii. Jestlipak nemáš problém spíš s tímhle? Pouštěj chléb svůj po vodách, po mnohých dnech najdeš jej. Mmch, pevně doufám, že tě nikdy neuslyším se smát - nejsem sice panikářka, ale asi bych prchala dost rychle.