Háňa* (* 17.4.1967)
Žena
Ano, jistě, že máme. A ptáci jsou už tak rozmazlení, že když je třeba, přijdou si říct. Hlavně taky o vodu, dávám jim každé ráno horkou, co zbude v konvici po vaření kafe. Za okamžik vystydne akorát na pití, aby to stihli, než zase zmrzne. Už to ví - jakmile se čoudí z pítka, že za chvíli se mohou jít napít - kouřový signál funguje.
Zajímavé je sledovat, jak jsou rozdíly i mezi povahou různých druhů. Kos je okupant, nejraději by všechny vyhnal a zkouší to, ale neúspěšně. A nebojí se, neplaší, i když jsem hodně blízko. Když není na tabuli pro velké ptáky čerstvé jablíčko nakrájené na čtvrtky, chodí na mě významně upřeně civět do okna. Sýkorky jenom někde ze stromu řvou - dávají o sobě vědět. Hrdličky to mají přes citové vydírání - dostaví se do mého zorného pole z okna, v uctivé vzdálenosti, a pomalu tam chodí a dělají, že z posledních sil hledají v trávě něco k jídlu. Tváří se při tom tak, že to budí dojem, že za pár vteřin je hlady po nich.
Vrabčáci jsou oprsklíci. Přiletí přímo pod okno, to je až na zem, takže je vidím. A když se nic neděje, začnou tam vyskakovat, třepetat křídly, štěbetat ... vyloženě až agrese. Stehlíci se taknějak vezou - když je nasypáno, najednou se odněkud zjeví - říkáme jim klauni, pro to zbarvení. Zvonci jsou takové subky - často ostatnímm ustupují.
Brhlík je největší diplomat - sedí opodál, někde v závětří, žádnou aktivitu nevyvíjí, jen soustředěně sleduje cvrkot a koncentruje se. A když jim potom nasypu, je v krmítku první.
Pak tu máme strakapouda, dokonce u nás v sezoně na ořechu hnízdí. Tomu vykám, říkám mu pane doktore, a dostává ořechy - rozbité na půlky, aby neměl otřes mozku, než se do nich prokutá.
Miluji ji je, je to moje širší rodina