Zdeněk Svěrák o sobě kdysi v nějakém pořadu prohlásil, že má takovou „nemoc“, že mu tečou slzy, když vidí skutečnou krásu. Onen pořad jsem neviděl, takže pravděpodobně necituji přesně. Ale vím, že tou „nemocí“ trpím taky. Třeba včera při návštěvě betléma Josefa Probošta v Třebechovicích (doporučuji navštívit, fakt to stojí za to). Přestože jsem jej neviděl poprvé, tak od poslední návštěvy uteklo 20 let. A ta krása mne prostě dojala. Občas mne takové věci dostanou. Krásný obraz, nebo třeba hudba... Když mi při ní tečou slzy a dostaví se tento pocit, není třeba slov. Umění je krásný odkaz lidství...
Proč vám o tom vlastně povídám? Protože na krásu by se mělo poukazovat. Občas narazíme na něco krásného a povznášejícího, kdy si můžeme říct, že lidé stvořili krásu. Zažít hrdost, že jsme součástí toho živočišného druhu. Cítit se povzneseni. A ne pořád jen nadávat a vidět jen to špatné, co lidi kdy udělali. Když nebudeme vnímat i krásu kolem nás, stane se naše duše bolavou a časem nutně ochoří. A protože se blíží ty Vánoce, tak jsem vám všem chtěl popřát, ať právě (nejen) v těchto dnech si dokážete každý najít alespoň nějaký okamžik, kdy se budete cítit povzneseni a pocit lidství ať si spojíte s něčím krásným, co lidé dokázali vybudovat. S krásou. A s láskou. A se schopností toto vše vidět a cítit, ale i tvořit a předávat to dál. Ať nepropadáte dojmu, že všechno je jenom zlé, ale máte schopnost vidět i to dobré, třebas by toho bylo méně. A ať toto dokážete s někým sdílet. Třeba s tím, s kým budete o svátcích trávit čas. Protože i o tom je podle mne odkaz Vánoc. Zkrátka přeji krásné Vánoce všem!