Přečetla jsem si znovu s odstupem mnoha let knihu autora Osho: Život láska smích. Osho v ní mimo jiné říká, že sobectví je přirozené a nesobectví je vnucené. Hovoří také o službě člověka člověku v souvislosti s náboženstvími. Říká, že službou člověku tohoto člověka ponižujeme. Hovoří o sdílení. Četl jste tuto knihu někdo? Ztotožňujete se s těmito postoji? Já ano. Najdu zde někoho, kdo smýšlí podobně? Dana
Háňa*
» Bosch
Pomoct, když je třeba, je jedna věc. Druhá věc je pomáhat vždy, všude a na svůj úkor. Nebo si dokonce udělat z pomáhání smysl života, vnímat je jako svůj jediný úkol tady, a stát se mučedníkem. Nebo za každou cenu všude, kam se hnu, páchat dobro, o které často ani nikdo nestojí, jen pro svůj pocit, že nejsem sobec - to je sobečtější, než co jiného. Nejděsivější věta, kterou znám: "Ale já to myslel dobře, chtěl jsem ti pomoct."
Další věc: Ano, pomáhat si (VZÁJEMNĚ), je lidská přirozenost. Ale pomáhat JEN druhým, je chorobné. Každý je sám přece také člověk, čili je přirozené, když pomáhá i sobě - nebo alespoň tou svojí pomocí druhým sám sobě neškodí. To se často děje, když zapomene, že jeho blaho má úplně stejnou hodnotu, jako blaho druhých. Je fuk, jestli se někdo chová sobecky k druhým nebo k sobě, sobec je v obou případech.
Bosch
» Háňa*
Ano pomáhat druhým je lidská přirozenost. Tak je to myšleno. Nikoli vynuceně. Je to základní lidská potřeba zdravého jedince, když vidí co je zapotřebí, nikoli sociopata. Ten se vyhne osobní zodpovědnosti.