Víra jako způsob pohrdání ostatními - Diskuze a zkušenosti

psice (* 11.6.1966)
Žena

Zdravím, je to velmi zajímavé téma. Řekla bych, že víra jednotlivce jakkoliv formulovaná, a to včetně „nevíry“ souvisí s potřebou nějak se v osobní rovině chopit vertikální dimenze lidské existence. Pak bude záležet na tom, do jaké míry si člověk toto uchopení (ať už emotivní či intelektuální) ztotožní s vlastní hodnotou a identitou. Čím víc tak činí, tím větší bude mít potřebu vymezit se vůči druhým, kteří jeho způsob nesdílejí. A to uvažuju jen v rovině jednotlivce. Pomíjím kolektivní rovinu. Některé typy víry – zejména ty monoteistické ze své podstaty jistou netoleranci obsahují – je-li jen jeden bůh či něco jiného automaticky to vylučuje něco odlišného – takže střety monoteistických kultur nebo jejich souboj s kulturami sdílejícími jiné typy víry jsou nasnadě. A to zcela odhlížím od toho, že právě víra nebo její odlišnosti jsou velmi často záminkou či zástěrkou konfliktů, které mají kořeny mnohem komplexněji položené a nezřídka dokonce někde úplně jinde.
Mě osobně právě různost možných náhledů na transcendentní rozměr života a různost způsobů jeho osobního prožívání svým způsobem fascinuje. Řada mých přátel či známých se k víře (ať už obecně nebo formou konkrétního vyznání) nebo nevíře hlásí. A nějak si ty konkrétní lidi neumím bez jejich víry představit. Je to pro mě prostě součást jejich osobnosti. V okruhu mých známých jsou osoby praktikující katolické i reformované křesťanství, judaismus či budhismus i přesvědčení nevěřící. Ku podivu jsou skoro všichni ochotní se se mnou i mezi sebou o věcech „mezi nebem a zemí“ bavit. To, že někteří z nich mají jisté výhrady k mé „duchovní rozplizlosti“ a že já občas nadskakuju nad vyhraněností jejich názorů, asi v případě, že jsme schopni se respektovat a mít rádi na lidské rovině, nevadí. Naopak pro mě jsou tyto diskuse obohacující a mnohdy mi poskytnou nový a zajímavý úhel pohledu, který by mě nenapadl. A jedna blízká kamarádka po 20 letech, co se známe, tvrdí, že právě naše nekonečné diskuse jí pomohly k toleranci a zároveň vytříbení její osobní víry a pro mě je ctí, že se se mnou dělí o své názory, hledání a pochyby.
Takže asi jde o vědomí obecně lidské potřeby přesahu a hledání smyslu a o připuštění různých způsobů, kterým tak lidi činí. Asi bych problém stáhla z abstraktní roviny na konkrétní. Jistě, že víra může být jednou z věcí, pomocí kterých se člověk vymezuje vůči druhým, ale vztah k vertikále světa může mít každý jen sám za sebe. I jejím popřením.
A pokud to tak člověk bere, může klidně připustit stejně hodnotnou i když úplně jinou víru někoho jiného, nebo dokonce svou víru nalézt nebo ztratit aniž by doznal ztrátu smyslu své existence nebo utrpěl osobní devalvaci a měl potřebu svou vírou či nevírou mlátit druhé po hlavě. Tolerance není vnější ale vždycky vnitřní nastavení, a souvisí asi s připuštění své vlastní omezenosti a omylnosti.

psice