Učinil jsem objev a ten si tu teď trochu srovnám. Diskuze je možná, ale silně moderovaná.
Pokud má někdo nějakou víru (typicky náboženství/ateismus), směřující do nějaké nepoznatelné oblasti, tak tím dává jasně najevo, že kdo nevěří stejně, tak se mýlí.
Přestože tento fakt je zjevný (nebo možná právě proto), brání se z nařčení o pohrdání vírou druhých. Ti druzí tomu něčemu jinému také skálopevně věří, ale v očích toho prvního je to lež, faleš, v lepším případě jsou prostě bláhoví, slepí, nevidí.
Tento rozkol je tím silnější, čím větší je nezjistitelnost dané oblasti a čím pevnější jsou ty víry.
Oproti tomu agnosticismus jako programová nevíra je v tomto v pohodě - o vírách se dá prohlásit, že můžou i nemusí být pravdivé, což je nic proti ničemu. nemám pak důvod s těmito vírami (pokud jsou doopravdy v nějaké nezjistitelné oblasti) polemizovat.
O to zajímavější - a v tom je jádro mého objevu - je někdy překvapivá paradoxní vnější tolerance proti-věřících navzájem - že by pokrytecká kompenzace?
psice
Zdravím, je to velmi zajímavé téma. Řekla bych, že víra jednotlivce jakkoliv formulovaná, a to včetně „nevíry“ souvisí s potřebou nějak se v osobní rovině chopit vertikální dimenze lidské existence. Pak bude záležet na tom, do jaké míry si člověk toto uchopení (ať už emotivní či intelektuální) ztotožní s vlastní hodnotou a identitou. Čím víc tak činí, tím větší bude mít potřebu vymezit se vůči druhým, kteří jeho způsob nesdílejí. A to uvažuju jen v rovině jednotlivce. Pomíjím kolektivní rovinu. Některé typy víry – zejména ty monoteistické ze své podstaty jistou netoleranci obsahují – je-li jen jeden bůh či něco jiného automaticky to vylučuje něco odlišného – takže střety monoteistických kultur nebo jejich souboj s kulturami sdílejícími jiné typy víry jsou nasnadě. A to zcela odhlížím od toho, že právě víra nebo její odlišnosti jsou velmi často záminkou či zástěrkou konfliktů, které mají kořeny mnohem komplexněji položené a nezřídka dokonce někde úplně jinde. Mě osobně právě různost možných náhledů na transcendentní rozměr života a různost způsobů jeho osobního prožívání svým způsobem fascinuje. Řada mých přátel či známých se k víře (ať už obecně nebo formou konkrétního vyznání) nebo nevíře hlásí. A nějak si ty konkrétní lidi neumím bez jejich víry představit. Je to pro mě prostě součást jejich osobnosti. V okruhu mých známých jsou osoby praktikující katolické i reformované křesťanství, judaismus či budhismus i přesvědčení nevěřící. Ku podivu jsou skoro všichni ochotní se se mnou i mezi sebou o věcech „mezi nebem a zemí“ bavit. To, že někteří z nich mají jisté výhrady k mé „duchovní rozplizlosti“ a že já občas nadskakuju nad vyhraněností jejich názorů, asi v případě, že jsme schopni se respektovat a mít rádi na lidské rovině, nevadí. Naopak pro mě jsou tyto diskuse obohacující a mnohdy mi poskytnou nový a zajímavý úhel pohledu, který by mě nenapadl. A jedna blízká kamarádka po 20 letech, co se známe, tvrdí, že právě naše nekonečné diskuse jí pomohly k toleranci a zároveň vytříbení její osobní víry a pro mě je ctí, že se se mnou dělí o své názory, hledání a pochyby. Takže asi jde o vědomí obecně lidské potřeby přesahu a hledání smyslu a o připuštění různých způsobů, kterým tak lidi činí. Asi bych problém stáhla z abstraktní roviny na konkrétní. Jistě, že víra může být jednou z věcí, pomocí kterých se člověk vymezuje vůči druhým, ale vztah k vertikále světa může mít každý jen sám za sebe. I jejím popřením. A pokud to tak člověk bere, může klidně připustit stejně hodnotnou i když úplně jinou víru někoho jiného, nebo dokonce svou víru nalézt nebo ztratit aniž by doznal ztrátu smyslu své existence nebo utrpěl osobní devalvaci a měl potřebu svou vírou či nevírou mlátit druhé po hlavě. Tolerance není vnější ale vždycky vnitřní nastavení, a souvisí asi s připuštění své vlastní omezenosti a omylnosti.
MG34
» psice
Díky za tento příspěvek, sice ne se vším souhlasím, ale zdá se mi celkem příjemně věcný.
Dál už budu reagovat na jednotlivé věci - "s potřebou nějak se v osobní rovině chopit vertikální dimenze lidské existence" ... tady si myslím, že ta potřeba není samozřejmá - konkrétně já se snažím spíše "pustit" než "chopit" té vertikální dimenze - možná i proto přezdívka pozemstan.
Nevím jestli to víš, ale ta "nevíra" - něco jiného je, když "nevěří" ateista a něco jiného, když "nevěří" agnostik (tedy já) - princip mého druhu nevíry je asi jiný - nekladu si tu otázku, takže ani nedokážu říct, jestli věřím nebo nevěřím - takto to neleží na stole, jestli mi rozumíš. Jakoby to neřeším.
K dalšímu - tolerance, osobnost, atd. - to není nic proti ničemu, nevylučuje se to s tím, že ve svém nitru může jeden věřící tím druhým (svým způsobem) pohrdat. A to se dostáváme k tomu nitru - píšeš, že ta tolerance není vnější, ale vnitřní - to si tedy nemyslím.
Resp. může být do určité hloubky vnitřní, ale postupně se dostaneš hlouběji do osobnosti toho člověka - až na kost - a tam už ta tolerance nebude, jestli mi rozumíš. Přesně tam směřuju tím, co jsem napsal. Někam za osobnostní slupky do nejvnitřnějšího já.
Zdravím, je to velmi zajímavé téma. Řekla bych, že víra jednotlivce jakkoliv formulovaná, a to včetně „nevíry“ souvisí s potřebou nějak se v osobní rovině chopit vertikální dimenze lidské existence. Pak bude záležet na tom, do jaké míry si člověk toto uchopení (ať už emotivní či intelektuální) ztotožní s vlastní hodnotou a identitou. Čím víc tak činí, tím větší bude mít potřebu vymezit se vůči druhým, kteří jeho způsob nesdílejí. A to uvažuju jen v rovině jednotlivce. Pomíjím kolektivní rovinu. Některé typy víry – zejména ty monoteistické ze své podstaty jistou netoleranci obsahují – je-li jen jeden bůh či něco jiného automaticky to vylučuje něco odlišného – takže střety monoteistických kultur nebo jejich souboj s kulturami sdílejícími jiné typy víry jsou nasnadě. A to zcela odhlížím od toho, že právě víra nebo její odlišnosti jsou velmi často záminkou či zástěrkou konfliktů, které mají kořeny mnohem komplexněji položené a nezřídka dokonce někde úplně jinde. Mě osobně právě různost možných náhledů na transcendentní rozměr života a různost způsobů jeho osobního prožívání svým způsobem fascinuje. Řada mých přátel či známých se k víře (ať už obecně nebo formou konkrétního vyznání) nebo nevíře hlásí. A nějak si ty konkrétní lidi neumím bez jejich víry představit. Je to pro mě prostě součást jejich osobnosti. V okruhu mých známých jsou osoby praktikující katolické i reformované křesťanství, judaismus či budhismus i přesvědčení nevěřící. Ku podivu jsou skoro všichni ochotní se se mnou i mezi sebou o věcech „mezi nebem a zemí“ bavit. To, že někteří z nich mají jisté výhrady k mé „duchovní rozplizlosti“ a že já občas nadskakuju nad vyhraněností jejich názorů, asi v případě, že jsme schopni se respektovat a mít rádi na lidské rovině, nevadí. Naopak pro mě jsou tyto diskuse obohacující a mnohdy mi poskytnou nový a zajímavý úhel pohledu, který by mě nenapadl. A jedna blízká kamarádka po 20 letech, co se známe, tvrdí, že právě naše nekonečné diskuse jí pomohly k toleranci a zároveň vytříbení její osobní víry a pro mě je ctí, že se se mnou dělí o své názory, hledání a pochyby. Takže asi jde o vědomí obecně lidské potřeby přesahu a hledání smyslu a o připuštění různých způsobů, kterým tak lidi činí. Asi bych problém stáhla z abstraktní roviny na konkrétní. Jistě, že víra může být jednou z věcí, pomocí kterých se člověk vymezuje vůči druhým, ale vztah k vertikále světa může mít každý jen sám za sebe. I jejím popřením. A pokud to tak člověk bere, může klidně připustit stejně hodnotnou i když úplně jinou víru někoho jiného, nebo dokonce svou víru nalézt nebo ztratit aniž by doznal ztrátu smyslu své existence nebo utrpěl osobní devalvaci a měl potřebu svou vírou či nevírou mlátit druhé po hlavě. Tolerance není vnější ale vždycky vnitřní nastavení, a souvisí asi s připuštění své vlastní omezenosti a omylnosti.
psice
Filtruj příspěvky nebo odpovědi na - mg34 v této diskuzi
Ukaž horoskopy diskutujícícho
Filtruj příspěvky nebo odpovědi na - psice v této diskuzi