Prvni nebo druhy - Diskuze a zkušenosti

Sosna zvlčelý Na to, abych radil v takové situaci, bych si tedy netroufal. Snad bych mohl říct jen, že Ti to tedy vůbec nezávidím. A třeba napsat něco ze sebe, což těžko na sebe může aplikovat kdo druhý.

Když nad tím tak přemýšlím, je zde situace: Svého manžela miluji, ALE...!
Jo, je tu nějaké ALE. Objevilo se NĚCO, co jsi nepředpokládala v době, kdy jste se brali. A to NĚCO není ten druhý muž. On jen symbolizuje, že tady nějaký problém vyvstal, pomalu, nenápadně... A najednou se zhmotnil do podoby muže, který pro Tebe dosud není ani hmotný, dosud je jen virtuální.
Co je tedy ten problém? Odkud se to ve skutečnosti vzalo? Kde se ty cesty rozešly? Lze se na tu cestu vrátit, nebo se budou rozcházet stále více? Na to si budeš muset odpovědět sama.
Možná to manželství ve skutečnosti není až takové, jak jsi si představovala. A nejde jen o vědomá očekávání, ta nevědomá nyní mohou vyplouvat napovrch a hlásit se o slovo: "A co my?"
Někdy to klíčí v duši docela nenápadně, ale dlouhodobě. Člověk nepozná hned, že realita a jeho přání se začínají rozcházet. Pak najednou vidí, že sešel z cesty, ale má ji na dohled, takže si pořád říká, že se ještě může vrátit a jde dál. Pak ji ztratí z dohledu a najedou mu to dojde: Tohle jsem přece nechtěl, tolika věcí jsem se vzdal a teď jsem někde úplně jinde... Někdo si v tu chvíli přizná, že udělal chyby, jiný je hodí na partnera (on mne sem dovedl), nepřizná si, že v době, kdy měl cestu ještě na dohled, nepokusil se na ni vrátit. Vlastně věřil, že ono to vše půjde nějak samo.
A Ty nyní stojíš někde v tom bodě, kde Ti to dochází. V takovou chvíli je opravdu dobře na chvíli se jen tak zastavit a nechat to na sebe působit. Třeba se na to celé zkusit podívat pohledem jiných osob. Protože ono to nějaký význam má. Nic se nám neděje jen tak pro nic. Tím nenarážím na to, že je to osud, že právě něčím takovým si máš projít, ale že naopak jsi to byla Ty sama, kdo své kroky nasměroval až sem. Ale chtěla jsi to tak i dříve? Co jsi vlastně chtěla? Jsi skutečně tím, kým jsi chtěla být? Nebo jsi opouštěla sama sebe, vzdávala se svých snů a třeba je i podřizovala manželovi, vztahu, nebo vůbec někomu jinému (třeba rodičům a jejich očekávání, jak se dobře vdáš, názorům na manžela od druhých atd.)? To se často stává. Člověk pro „dobro věci“ dělá kompromisy v okamžicích a rozhodnutích, kdy to není dobře. Aby „nezradil“ druhého, zrazuje sám sebe. A dokonce má někdy i pocit jakéhosi uspokojení, jak je dobrý, že se překonal; udělal to přece v zájmu celku, vztahu... Ach jaký to omyl! Kdyby ten druhý jen věděl, že kvůli němu druhý zradil sám sebe, pokud by ho skutečně miloval, nikdy by mu to nedovolil. Jenže často o tom ani neví. Naopak je často druhým udržován v bublině bezpečí, vše je přece v pořádku! Partner mu neřekne na rovinu, co ve skutečnosti chce. A že ho něco trápí. Vlastně mu nedá (v tomto případě Ty manželovi) šanci zareagovat včas (tím nemoralizuji, jen upozorňuji na tu možnost).

Nevím. Se mi to kecá. Ale vzpomínám, že jsem stál na různých stranách této barikády. A musel se rozhodovat. Myslím, fakt tomu věřím, že člověk skutečně nesmí zradit hlavně sám sebe. Že si musí uvědomit, co on sám vlastně chce skutečně od života, od vztahu. Zjistit, jestli není problém v nějaké klíčící nespokojenosti v něm samém, že se od svých snů vzdaluje cestou, která se k nim viditelně nikdy nepřiblíží... Druhý za nás nerozhodne (a ani na to nemá právo), jestli to zvládneme. Udělat si tedy v hlavě jasno by mělo být hlavní. Ne v tom, co uděláš a máš udělat, ale v tom, co chceš. Pak si ujasnit, jestli to chceš zkusit se současným manželem. A až v tom okamžiku ho s tím konfrontovat. Ne s jiným chlapem, ale s tím, že máš své sny a představy. I se situací, že vidíš, že jsi z toho mnoho slevila. A že už tak nejsi spokojená. Ale že to chceš rozhodně nějak řešit. Možná by jsi se mohla dočkat i příjemného překvapení v tom, že manžel by mohl velmi pozitivně zareagovat. Nebo negativně, to se taky stává, ale v konečném důsledku je to dobré, protože Ti to dá odpověď, jestli takovému člověku záleží na Tvém štěstí, napoví v tom, jestli vy dva se k sobě vůbec hodíte a je-li dlouhodobé soužití možné.
Pokud si skutečně nejsi jista svojí objektivitou, tak stále je zde jeden nepřekonaný prostředek: papír a tužka. Na jednu stranu papíru napsat klady vztahu – co Ti dává. Na druhou zápory. Zkusit to i seřadit podle důležitosti. A posoudit, s čím se dá něco dělat, s čím ne... Nakonec i s tím pak můžeš manžela konfrontovat.

Přes to vše je třeba si umět připustit, že Vaše manželství mohlo dospět do konečného bodu. A ne kvůli někomu jinému! Ten druhý muž se shodou okolností může jen v tuto chvíli pohybovat ve vaší blízkosti, ale manželství je záležitostí jen Tebe a manžela. Jen ve vás dvou jsou příčiny i této situace. I odpovědi. Když jste dávali manželský slib, možná zaznělo (třeba i jen v mysli) něco takového, že budete řešit problémy společně. Tím nemyslím to, že by jsi měla vyklopit celou situaci i s jeho kolegou! Naopak, vzít rozum do hrsti a důkladně popřemýšlet, co Ti to celé ukazuje. A s tím pak bys teprve mohla před manžela předstoupit. Jak říkám, možnosti jsou v podstatě dvě: manžel pochopí a pomůže s řešením situace (nesmí to být na úkor jeho vlastních snů) a celý váš vztah se zlepší. Nebo nepomůže (možná nebude umět, to nejde dávat za vinu), pak asi vztah tak jako tak neodolá. A nemusí to být už nyní, ale třeba za pár let.


A co s tím druhým mužem? Mám v blízkém okolí jeden takový hezký příklad. Žena a muž, oběma bylo v té době mezi 45 až 50 lety, oba žili v manželství se svými partnery, se začali sbližovat. I ty rodiny k sobě měly blízko. A mezi těmi dvěma to začalo jiskřit. Ani jeden nechtěl ublížit svým životním partnerům, ale současně jeden bez druhého nedokázali být, protože v sobě měli navzájem právě takový druh opory, který jim u partnerů scházel.
Nakonec z toho vzniklo velmi pevné přátelství, vztah spíše duchovní. Trvá přes 15 let. Jeden o druhém vědí, jezdí spolu i na výlety, ale současně nikdy nedošlo k nevěře k partnerům. Zkrátka si jen rozšířili své obzory o to, co jim jejich partneři nemohou dát, nikomu neubližují... Vlastně i ti partneři jsou spokojeni, že vedle sebe mají šťastné lidi, kteří mají nějakého velmi dobrého přítele, který jim pomáhá tam, kde oni sami nedokáží.
Pravda, popsaný příběh je spíše výjimkou. Ale lidi si to zpravidla zkazí sami. A oni dokázali, že lze i toto ustát. Bez nějakých radikálních řešení, bez toho, že by někoho ze života museli mazat, odsunout.