Když znáš osud a nemůžeš ho změnit, jedině přijmout
Máte někdo stejnou zkušenost? Víte, že se něco stane, ale v hloubi duše tomu věřit nechcete, protože to není nic hezkého. Potom to přijde. Vaše predikce se vyplní, vy jen stojíte a zíráte.
Příklad: Máte vidinu, že někdo vámi blízký umře. Predikce se vyplní. Následují otázky: Mohl/a jsem tomu zabránit? Odpověď je NE. Byl to osud, ale proč znám osud, když ho nemohu změnit? Je důvodem čas a přijetí dané situace, která by byla mnohem horší, kdyby se o ní dopředu nevědělo?
Možná jsem jen blázen, ale zajímá mě, jestli to tu vidí někdo stejně a má podobné zkušenosti.
tronco
Mela by jsi spise dekovat za takovou schopnost, nez si za ni stezovat. Je to ku pomoci k lepsimu pochopeni situace a ne k tomu, abychom si vycitali a hazeli na sebe vinu za osud druheho cloveka. Nedelejme si strachy z osudu druhych lidi, vsak se jim naplni i bez nas. Mne by mozna vadilo, kdyby nekdo, koho mam rad, si daval za vinu to, ze jsem se proste rozhodl odejit (ac jsem tomu nemusel sam rozumet), ale asi by mi nevadilo, kdyby si na me zavzpominal treba se slzou na oku, protoze ma velke srdce, se kterym se za me modli ...