Když znáš osud a nemůžeš ho změnit, jedině přijmout
Máte někdo stejnou zkušenost? Víte, že se něco stane, ale v hloubi duše tomu věřit nechcete, protože to není nic hezkého. Potom to přijde. Vaše predikce se vyplní, vy jen stojíte a zíráte.
Příklad: Máte vidinu, že někdo vámi blízký umře. Predikce se vyplní. Následují otázky: Mohl/a jsem tomu zabránit? Odpověď je NE. Byl to osud, ale proč znám osud, když ho nemohu změnit? Je důvodem čas a přijetí dané situace, která by byla mnohem horší, kdyby se o ní dopředu nevědělo?
Možná jsem jen blázen, ale zajímá mě, jestli to tu vidí někdo stejně a má podobné zkušenosti.
Áta22
Mám podobnou anomálii, ale nic tak fatálního a týkajícího se blízké rodiny, jako Aktigram; zatím; a myslím, že je nás hodně, jen o tom nemluvíme. Vidím, co se děje právě v tu chvíli, kdy se to děje kilometry daleko, nebo o patro nade mnou; když jde o život, vidím to v obrazech. U mně to není o věřím, nevěřím - prostě vidím; a můžu zachránit (otce, souseda, dceru...). Smrt poznám taky, ale to už není takové drama, spíše rozloučení a splnění posledního přání tomu dotyčnému; smíření. Pokud bys tomu mohla zabránit, tak to uděláš. Takže tímhle se netrap