Nemám, jak se obhájit. Před čtvrt hodinou jsem si prostě sedla a psala. A tohle jsem v tom našla...

Vešli do místnosti a nechali za sebou pootevřené dveře. Bylo tu něco nezbytného k vyřčení. Nad stropem se ozývaly řezavé tóny vrtaček, on stál ještě pořád u vchodu a marným úkosem přelétával kachličkované stěny, podlahu a vítr v okně. Záblesk pohledu padl na její holá kolena. Stála tam nahá, zaprodaná životu, skolená vlastní ctí.Žádej mě tedy o poznání mě samé. Jen co chceš! Jen co chceš. Dej mi krok vpřed a rozpláču se.Vidíš je, jak se tam válejí?Mezi prsty mám prach a moje kůže není nic než bílá, osahaná a palčivá.Vzal její vzlyky do dlaní a pověsil je do okna.A pak věřte vlaštovkám!Dveře se zavřely a tma v pokoji štípala v očích ještě čtvrt hodiny.Cítíš, jak hoří?Je příšerná.