Jak se cukr bičem stal - Diskuze a zkušenosti

dost zajímavý článek o cukru

dle některých vědců je „nejnebezpečnější drogou naší doby"

osmotický tlak cukerných roztoků děsně vysušuje sliznice a ničí chuťové receptory

cukr s tukem (najmě při současném nedostatku pohybu) tvoří ze zdravotního hlediska docela zajímavý klinč: nadbytek cukru v potravě (včetně módní „neškodné“ fruktózy, viz Fruktóza – nadějné sladidlo, nebo hazard se zdravím?) se v těle přeměňuje v tuk a způsobuje obezitu a vysokou hladinu cholesterolu o nízké hustotě a přespříliš tuku zase přispívá k rozvoji diabetu 2. stupně.
Tedy naopak, než se donedávna myslelo. Přišlo se na to celkem nečekaně; výrobci pod tlakem lékařů a části veřejnosti snížili obsah tuku ve svých produktech – ale zákazníci tloustli dál. Mohl za to právě cukr, kterým potravináři nahradili odstraněný tuk, aby svým výrobkům zachovali chutnost.
______________________________________________________________

..Čili tu máme jakousi civilizační konstantu člověka, která charakterizuje průměrnou schopnost prosadit poznání do života, i proti vlastnímu naturelu měnit vůli v čin.
Sledujme nezávisle pozemský civilizační vývoj. Co uvidíme? Zpočátku zřejmý vzestup. Přebytek místa, dostatek zdrojů; tlak nedostatku, blahodárnost inteligence, nástroje, stroje, přístroje. Následuje známá písnička – odpadu přibývá, prostoru i zdrojů ubývá, požadavky stále početnější populace rostou někam mimo realitu. Výroba se šroubuje vzhůru, vynucuje si bezuzdnou spotřebu. Všechno kolem je složitější, proměnlivější, stísněnější, umělejší. Životní tempo se zrychluje. Zároveň „pokrok“ klade na své uživatele jiné civilizační nároky stále častěji namířené proti odvěké lidské přirozenosti.
Evolučně vyšlechtěné sobectví, nenasytnost, bezohlednost k přírodě, v počátcích nepostradatelné, se stávají brzdou. Hříšek k hříšku, na všech zeměpisných souřadnicích, ve všech společenských postaveních, přitom většinou zbytečné, už dávno přece nejde o život, se v miliardách slévají v nepřekonatelnou bariéru. Pak v určité hladině (odpovídající velikosti globální civilizační konstanty druhu Homo sapiens) se síla přírody v nás vyrovná síle plnit dosavadní civilizační závazky.
Tento vývojový pat si vyžádá víc všeho na kontrolu a kompenzaci houstnoucích negativních projevů naší nátury. Nastane situace, kdy přestaneme mít čas, sílu i prostředky na jakýkoli cílevědomý a systematický postup vpřed, na vytváření čehokoli nového; jenom se stále zoufaleji snažíme alespoň uchovat dosažené (výjimky, třeba základní výzkum, budou uměle udržovány za účelem iluze, že všechno je tak, jak má být).
Naše strategie rozvoje, lze-li ji tak ještě nazývat, je stále defenzivnější, takřka neustále hasíme nějaké dílčí kolapsy a jsme rádi, že se nám daří zachránit alespoň zbytky. Ocitáme se ve světě (který jsme sami vytvořili), kde veškerý svůj fištrón jsme nuceni uplatňovat na pouhé udržení lidského světa v chodu. Pracujeme-budujeme-vyrábíme-kupujeme-vyhazujeme, množíme se i bavíme, ale reálný pozitivní vývoj člověka se zastaví. Přestože teoreticky naše ambice sahají ke hvězdám, prakticky se přízemně zahltíme sami sebou.
Lze tedy říci, že civilizační konstanta určuje osud společností. Čím je poměr k/n vyšší, čím víc se kultura dokáže uplatnit proti nátuře, vědomí proti nevědomí, acetylcholin proti adrenalinu, tím výš leží civilizační strop inteligentního druhu. (Upřímně řečeno, mě by na případných mimozemšťanech tolik nezajímalo, jaké mají IQ, jestli jsou malí zelení, aerobní, polysexuální nebo třeba křemíkoví, ale jaké mají k/n.)

..Závěr, ke kterému jsme se prouvažovali? Problém (nejen) cukru v lidské civilizaci nemusí mít rozumné a zároveň schůdné řešení. Náš rozum, jakkoli platonicky úžasný, na to není dost silný.

http://vesmir.cz/2014/12/…