Vědomé nedělní obědy - Diskuze a zkušenosti

akdara Ahojky, dobrá diskusní otázka. No když hrábnu do paměti, tak jsem s nedělními obědy neměla sebemenší problém či snad trauma. Mamka vařila a vaří skvěle, pestře a s láskou. Nikdy jsme nebyli nuceni k mlčení, ale ani k mluvení. Přirozeně jsme nikdo neměl rád mluvení s plnou pusou. Jediný nešvar našeho stolování byly nabídky na přehazování jídla od rodičů. Byl to vlastně dobře míněný čin.Ty máš tlusté maso, dej mi ho, já mám libové, vyměním ti ho. Máš málo trochu ti přidám. Ale časem to berete s humorem a spíš je to už z legrace. Po skvělém obědě, nedělní rozhlasová pohádka, tak to mám já spojené s dětstvím.
Ovšem vede mě to k zamyšlení, jak obědy asi vnímaly moje děti. Stejně jako doma, nikdy jsme neřešili otázku mluvení. Buď se mluvilo, mlčelo, tak jak to nějak samo plynulo. Jen bylo důležité, aby to byl rituál oběda. Prostře se stůl, polévka, hlavní chod a případně navrch nějaký ten dezert. Většinou následovala televizní pohádka. Léta minou a zjistíte, že děti už s Vámi pohádku nesledují a sedíte tam sami. Ale to je život. No a postupně i ty obědy uz vaříte jen pro sebe a o to více se těšíte, když děti přijedou. Zběsile vaříte a pečete, aby byli vsichni spokojeni.
Jinak co se týká vánoc, tak to je prostě rituál sám o sobě. Už od přípravy jídla a prostřeného stolu, atmosféry a tak. Má svoji vážnost, ale i smích a radost toho dne.
Tak to mám já a miluju to tak, nic bych na tom neměnila.
Btw děkuji za to téma