Nabi*
Od určitého času nemám slovo kompromis ráda. Hlavně proto, že kompromis, pokud se ve vztazích vyskytuje moc často, je vždycky do určité míry prohra. Z dlouhodobého hlediska má za následek nenaplněnost. Zvlášť když je to pořád ve stejné věci. Najdou se koumácí, co "to" dokážou "vysvětlit" tak, že nevíš čí jseš, ale pořád si myslím, že to vede ke stejnému výsledku (z dlouhodobého hlediska). Pokud jde o rodinu, tak tu nevyměníme, ale pokud jde o partnera, tak si myslím, že základem je kompatibilita. A tudíž na základě toho, si myslím, ani nemusíme dělat tolik ústupků. Život sice není jenom o tom, že dostaneme vždycky všechno, co chcem, ale do velké míry to můžeme "ošetřit" tím, jaké lidi si pustíme do života. Takže shrnuto za mě. Z krátkodobého hlediska kompromis může být, ale zase jen v případech, aby člověk nešel proti sobě úplně. Z dlouhodobého hlediska to podle mě vede vždycky a zaručeně k potlačení vlastní autenticity, vlastních potřeb a přání. Nemyslím, že je to kdy jinak. Možná v případě, kdy "obětuju" něco, co mi je ale PLNĚ vynahrazeno a nahrazeno něčím jiným, co má PRO MĚ stejnou cenu a cítím se pak naplněně. Ale toto je už jen myšlenka, kterou nemám podloženou zkušeností.