Už nevím, jak dál - Diskuze a zkušenosti

Situace už je taková, že mě dohnala napsat a svěřit se sem do diskuze. Předem říkám, že je to pro mě dost citlivá věc a normálně tohle nedělám. A předem také děkuji všem, kteří do diskuze přispějí. Pokud se za pár dní rozhodnu smazat, prosím, pochopte to, ale věřte, že jsem si každý váš vzkaz zkopírovala a uložila.

Jde o komplexnější věc, takže to asi bude delší...Už víc jak tři roky mám pocit, že jsem se v života zasekla. Připadá mi, jako když je mi 300 let, nemám na nic sílu, mám dobré dny, kdy se daří, ale těch, kdy se jen tak potloukám a sílu hledám, je víc. Chybí mi energie, motivace, chuť do života, vůle něco dělat. Snažím se, protože musím, ale mám pocit, že to nejsem já. Nejsem nějaký extra optimista, ale ani pesimista. Vždycky jsem měla sny a naději, které mě hnaly vpřed, vždycky jsem se snažila vidět na věcech to dobré.
Teď se mi to občas daří, ale vnitřně pochybuji. Nemám pocit, že mám život před sebou, spíš naopak - jako když už jsem si vše dobré prožila.

Vím, že zvenčí to tak možná nevypadá. Lidi, co mě znají, si nejspíš myslí, jak se mi daří, že mám všechno, ale skutečnost je jiná. Možná, že působím mile, pozitivně a komunikativně (a to jen proto, že nechci ostatní otravovat svými problémy a nemyslím si, že mračit se na druhé a závidět jim je cesta). Setkávám se často se závistí na mou osobu/můj život, aniž by se někdo hlouběji zajímal o mě samotnou. Nehledě na ot, že pokud něco mám, tak je ot proto, že jsem si to vydřela, nespadlo mi to do klína. Tohle je takový blbý politování, ale vlastně je to tak.

Vím, kde jsem dělala chyby - ve vztazích jsem ze sebe vydala všechno (nedokážu dělat věci napůl), aniž bych si dala pozor, jestli za to daný muž stojí, když to řeknu blbě. Rozdala jsem se a teď jako když mi nezbývají síly na mě samotnou.
Také vím, že k určitým stavům přispělo onemocnění štítné žlázy, které se mi před půl rokem zlepšilo, ale vzhledem k určitým věcem mám pocit, že se zase zhoršilo. Nechci se ztotožňovat s nemocí, nesnáším to.

Nejhorší na tom je, že obecně vlastně nemám na co si stěžovat - nejsem bez střechy nad hlavou, jídla, vody, a je tu občas někdo, komu se můžu svěřit. Ale rodiče mě vychovávali tak, že musím zatnout zuby a vydržet vše. NIkdy jsem s tímhle přístupem nesouhlasila, ale zjišťuji, že ho asi podvědomě kopíruju.
Na nic ale nemám sílu, a tenhle stav trvá na můj vkus moc dlouho. Například i bez ohledu na to, jaké čtu knížky - vždycky, když je čtu, cítím se dobře, "nalaďuji" se na správnou vlnu, ale za pár dní jako bych nic nečetla. Dřív se mi dařilo rady a myšlenky lépe aplikovat do života. Teď to nějak nejde.
Občas mě napadají myšlenky na to, že bych úplně zmizela, všeho nechala, sebrala se, a odjela někam, kde mě vůbec nikdo nezná a kde bych bla hlavně já a příroda. Jenže znám se už natolik dobře že vím, že by to byl pouze útěk od problému, že nejde o to měnit místo, ale změnit něco uvnitř sebe. Jen bych prostě někdy radši nebyla, přijde mi to jednodušší.

Jsem extrémně citlivá na okolí, "energie" atp., lež poznám na hony daleko a bohužel tím, že po většinu času chápu chování a motivace lidí, nemůžu se na ně ani zlobit, jen mě to nutí s nimi soucítit/chápat je. Takže do vztahů přitahuju naprosto ztracené případy (a časem je to horší a horší), protože oni nějak musí vycítit, že zrovna já je pochopím.

Nevím, proč se mi všechno tohle děje, ale vím, že to nejsem já. A nevím, co s tím. Asi to chce nějaké nakopnutí, ale já jednoduše nevím, jak na to. Od mala jsem byla vychovávána k zodpovědnosti, takže spíš řeším, jak plnit to, co musím a co bych měla dělat.

Uvítám jakoukoliv radu, názor, vaše zkušenosti, pokud jste prožívali něco podobného, a tak..Klidně uvítám i čistě praktické rady a postupy, kolikrát je to pro mě to nejlepší