Dotek sněhu a vůně řůží - Diskuze a zkušenosti

Zbývají ještě poslední minuty cesty. Jsem nervózní a nejistý, jako možná nikdy v životě. Kaari přijela z Finska. Celý kurz němčiny prakticky nebyla vidět. Seděla kdesi v koutečku zastíněná temperamentními Italkami. Škoda, že jsem ji neobjevil dříve. A nebo je to tak dobře? Kdoví! Netuším ani, kdy si ona všimla mne. Ale ty tři poslední dny, či spíše večery, které jsme s Kaari prochodili Vídní, byly tajemně krásné. V letmém nesmělém doteku její ruky bylo nepředstavitelně více něžnosti než v každodenním objetí Italek, i když její prsty byly vždy studené jako sněhový pozdrav severských hor.Nikdy se nezeptala na mou rodinu, přestože jistě věděla, že existuje. Nikdy jsem se nezeptal na její rodinu, přestože jsem o její existenci nepochyboval. Ani o věku jsme nemluvili, ale bylo znát, že oběma už minula třicítka. Vůbec jsme mluvili jen velmi málo. Němčiny jsme měli dost přes den na kurzu. Dávali jsme přednost angličtině. Snad byla nějak měkčí pro to, co jsme cítili.S kyticí krásných růží před jejími dveřmi si připadám jako kdysi za studentských let. Zítra se rozjedeme domů. Finsko je velmi daleko na to, abych ji ještě někdy potkal. Zbývá poslední den. Nebo spíše večer! Nebo noc?Svíčka zvolna dohořela. „Půjdeme spát“, řekla a já netušil, co tím myslí. Mimoděk jsem stočil pohled k její posteli a ona beze slova přikývla očima. Přiznávám, že jsem byl zmaten. Zde nešlo jen o nepřesnosti jazykové. Netušil jsem, jaké mohou být rozdílnosti mezi českými a finskými pravidly života. A také jsem si nebyl jistý, co se od muže v takové chvíli očekává, protože jsem se nikdy do podobné situace nedostal.Vzala z vázy kytici růží a rozložila je po zemi kolem postele. Mlčky jsem pozoroval celý ten krásný a pro mě zcela nepochopitelný rituál. Potom bez jediného slova a bez sebemenšího uzardění se začala svlékat. Pomalinku, obřadně, tajemně. Každý kousek oděvu pečlivě srovnala. Najednou přede mnou stála překrásná, zářivě bílá a pak se stále naprosto mlčky uložila pod pokrývku. Dostatečně ke zdi, aby tam zbylo místo i pro mne. Potom tiše kývla očima.Zvolna jsem dělal totéž. S nezvyklou obřadností jsem ukládal své oblečení vedle jejího a za chvíli jsem pod dekou ucítil hřejivou blízkost jejího těla. Nevěděl jsem, jak se mám zachovat dál... Položila mi ukazováček na ústa a začala vyprávět prastarou finskou pohádku.Překrásná dívka se setkala s mladíkem z cizího kmene vysoko v zasněžených horách na zcela opuštěném místě. Objali se a On cítil, jak je přitahován jejím ženstvím a Ona zatoužila po jeho mužství. V tom se jim zjevil vládce Zimy. Řekl jim, že člověk nedostal oheň proto, aby zakládal požáry, ale aby ho střežil v krbu. Pokud to dokáží, jednou jejich oheň rozmrazí všechny ledy. Vrátili se tedy ke svým kmenům a celý život nosili v sobě plamínek z toho setkání. A když zemřeli, setkali se znovu a při jejich objetí všude kolem roztál sníh a rozkvetly růže.Moje ruka na jejím krku vnímala tep života a cítil jsem jemnou vůni růží. Mlčky jsem zavřel oči a vnímal její něžnou vděčnost. Její dech na mé tváři se začínal zvolna prodlužovat. Když ráno vstala, bylo její tělo stále tak zářivě bílé.Odjel jsem domů a Kaari se vrátila do Finska. Zapomněli jsme si vyměnit adresy. Ani jeden z nás to nepotřeboval. Ta noc plná tajemství a pohádkové krásy zůstává v nás a já vím, že jednou budu smět Kaari znovu potkat a až ji obejmu, pokvetou všude kolem růže.Buď šťastná, Kaari! Sbohem, Good bye, Näkemiin…