Muži a ženský pláč - Diskuze a zkušenosti

Arezet Tak z pohled uženy :)

Můj otec, když jsem brečela,ta kdělala že nic nevidí, no i moje matka no.

První partner byl utěšovatl a byl opravdu vnitřně silný,bohuže lsám emoce nedokázal moc projevovat,nakonec jsme h oto maličko naučila.
Když jsem plakala,vždy mě utěšoval,asi tak jak by s ižena přála,Taky několikrát plakal a umě to vzbuzovalo to,že jsem ráda,že dokáže projevit,že jsem mi ukřivdila či ublížila,dokázala jsem to procítit a příště jsem to už neudělala,jelikož jsem věděla že trpí a to on se vždystáhnu la nechtěl abych hoviděla plakat,takže vím že to manipulace nebyla.Dote´d naněj sláskou vzpomínám,úžansý mladý muž,kterého jsme nedocenila,já mladé tele :D

Pak jsem měla dalšího a ten ty slzy neviděl rád,ale takyse snažil utěšit,ale dlouto nedal,byl sám hrozný cíťa a mylsím,že mu to dávalo dost zabrat.On přede mnou nikdy neplakal,teda né skutečně, ale vidělajsem mu to vočí tu bolest,když jsem mu něčím ukřivdila.


Poslední muž, no ten byl takový přesně strůjce svého štěstí je každý sám, zajímavé kamarádky utěšoval,ale mě chtěl mít silnou neprojevující zklamání,bolest a slzy,že na něj fungovali,jako něco z čeh ose totálně stáhnul aignoroval,něcojako můj otec.

Pak jak někdo psal,pokud slzy nespustím,drží mse mi jako kámen na hrudí,doku´d to stejně nevypustím.Musím říct,že jsme dlouho mě problém vůbec před někým brečet,vlastně ten první přítel byl jediný který byl siln ý a zvládl mé slzy a byl u mě do posledního vzyku,dokonce mě tenkrát v nejhorším i osobně dotáhl na psychiatrii,byl to poklad,jen si mylsím že na tenhle poklad jsme nebyla dost zralá a nedovedla si toho vážit.


Muž,který ženu utěší,tak je borec, je to muž s velkým M.

Arezet Pak si vzpomínám ,když mi bylo 11 let, bylo nějaký týden co zemřel můj mladší bráška,když konečně moje máma začla projevovat zase emoce,protože celou dobu byla jako mrtvá, vzpomínámsi,jak jsem se kouapala onabyla se mnou vkoupelně,seděla na židl ia jen tak koukala snad do prázdna a najednou začla hrozně plakat a já začala plakat s ní,seděla jsem ve vaně naproti 1 od židle kde seděla a dívala se na ní... bylt onejsilnější zážitek v mém životě... vidět milovanou bytost takhle trpět....ani nevíte...te´d jsme dospěla a když pomyslím,že bychměla ztratit dítě jako ona.
Otec no viděla jsme ho plakat,teda tak nenápadně,vlatsně nai nevím zda to byl pláč,bylo totakové neurčité a cítila jsme úzkost co mám dělat.Chtěla jsme něco udělat,ale ta úzkost mě svazovala i to,že ho nedokážu obejmout a i ta bolest sakara vždyť máte přeci i mě,možná to bylo sobecké na to takhle myslet.

Já mám dneska zase den