Arezet
Tak dote´d to vlastně asi ani nevím a pokaždé jsem cítila něco jiného.
Vlastně,když jsem si myslela,že skutečně miluji, tak jsem cítila že toho druhého miluji natolik,že i když mě něčím štve či rozčiluje, že místo toho abych od něj utíkala,tak mě ta itálie baví, že ač má ten druhý chyby,tak s nimi dokážu žít a jsou pro mě hlavní to dobré v něm. Cítila jsem,že ač bych byla kdekoliv,tak tam jde je on je můj skutečný domov, i kdyby to znamenalo bydlet v jiném státě(s chutí bych se učila jiný jazyk) nebo třeba na lodi na moři(a to já se vody bojím) nebo za ním letěla ,kdyby byl někde daleko.
Nevím zda tohle je skutečná láska,protože to nevyšlo,bylo to jednostranné a cítím,že takhle se dá milovat snad jen jednou v životě.
Zamilovanost alias okouzlení nebo pobláznění,to je když děláte věci bez hrdosti,protože vám to absolutně nemyslí,protože lačníte po fyzické m sblížení a d áse říct,že to stejně člověk pozná po pár měsících,že to bylo oblbnutí smyslů.
Ono se to opravud hrozně moc špatně vysvětluje,zažila jsem takové vztahy,kdy jsem si nebyla jistá ničím,ani sama sebou
Nejhorší je asi to být s někým z praktických důvodů, jelikož za čas člověk potká někoho zajímavého a je po vztahu,jelikož neholduju zrovna nevěrám.
Láska si myslím je to,když jste sami sebou,děláte ty blbosti co děláte,když jste s rodinou a děláte je i s tím druhým a ten na vás nekouká jak na blázna,ale směje se jak je to legrační a je to pro něj roztomilý.Kro mtoho,že láska chce čas,zamilování je hned a člověka ani neznáme,máme nějaké domněnky a představy a když nejsou naplněny,tak ze vztahu odcházíme a nebo se naučíme milovat druhého se vším co v něm je a to jepodle mě taláska,ale to už to melu asi po několikátý